Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Hamza má biatlon, těžko může shánět peníze pro Žabiny, říká Bobrovský

Jan Bobrovský se svou někdejší svěřenkyní Janou Veselou. | foto:  Michal Sváček, MAFRA

7 2016
Kdyby měl o sobě napsat knihu, jistě by se jmenovala Basketbal - můj život. Protože život Jana Bobrovského se točí právě kolem této hry. Kdysi sklízel uznání jako hráč, později pomáhal držet český basket na výsluní v roli trenéra. V posledních dnech měl napilno - oslavil 71. narozeniny, poté si připomněl, že před deseti lety ovládl se ženami Žabovřesk Euroligu a v pondělí převzal hlavní cenu Českého klubu fair play za rok 2015.

V letech 1964 a 1968 jste se s tehdy slavnou Zbrojovkou Brno probili do finále Poháru mistrů evropských zemí, dnešní Euroligy, hráli jste s ještě slavnějším Realem Madrid. Který z těch zápasů si považujete víc?
Nepochybně to druhé finále, v Lyonu jsme podlehli až v závěru 95:98. Mohli jsme vyhrát, párkrát jsme vedli, ale bohužel jsme se dopustili několika chyb.

Přesto už postup do finále byl úžasný. Jak se to tehdy v republice bralo?
Málem jako samozřejmost. Jednak jsme byli dobří, a taky byla jiná doba, sportovní hvězdy se u nás nenosily. Soutěž se tehdy nevnímala jako dnes Euroliga.

Vzpomenete si na tehdejší základní sestavu Zbrojovky?
To dohromady dám: Petr Novický, Vláďa Pištělák, můj brácha Zdeněk Bobrovský, Jan Bobrovský a Franta Konvička. Ten byl nejlepším střelcem zápasu, dal 27 bodů.

Měla by tato sestava šanci v dnešní Eurolize?
To se, myslím, nedá srovnávat, basketbal už je hodně jiný. Hra se zrychlila, navrch má silové a atletické pojetí, výškově je to už taky někde jinde. Ale možná bychom se novému pojetí přizpůsobili.

Kdy jste naposledy odehrál nějaký zápas?
Tak před dvaceti lety, v „šalinové lize“, jak v Brně říkáme. To proto, že na zápas se dojede šalinou. Jinak jsem začal ve třinácti a v lize končil v osmatřiceti.

Kdysi se o vás hovořilo jako o pomalém, ale skvělém hráči. Opravdu jste byl pomalý? Vždyť jste s reprezentací získal na mistrovství Evropy 1967 stříbro a za dva roky bronz...
Pozor, ne pomalém - pomalejším! (směje se) Ale nahrazoval jsem to něčím jiným, hráčskou chytrostí. Věděl jsem, kam se postavit, kam přihrát a podobně.

V reprezentaci jste skončil po mistrovství světa v roce 1974, přitom vám bylo teprve osmadvacet...
Taková byla doba, osmadvacetiletý nebo třicetiletý chlap už byl sportovní důchodce. Mě a moje vrstevníky Jirku Zídka a Jirku Zedníčka trenér Vladimír Heger vyhodil, protože jsme na tom šampionátu v Portoriku skončili desátí. Co by teď náš basketbal dal za pouhou účast na mistrovství světa...

Po čase vás nový kouč Pavel Petera lákal, abyste se do týmu vrátil. Už jste nechtěl?
No jo, jenže on měl podmínky, které pro mě byly nesplnitelné. Už jsem měl rodinu, nechtěl jsem se zúčastňovat dvouměsíčních soustředění a tak. Žádal jsem úlevy, na to ale trenér nepřistoupil, tak jsem to zabalil. A pak jsem šel na pět let hrát do Žiliny.

Posléze jste se stal úspěšným trenérem i vy. Na kterou část kariéry vzpomínáte raději?
Myslím, že hráčská éra pro mě byla taková silnější. O poznání silnější.

Jako trenér jste ale v roce 2005 vyhrál s českými ženami mistrovství Evropy a rok nato s Žabovřeskami i Euroligu. Cožpak to nestálo za oslavu?
Ano, z těch výsledků jsem se radoval, ale to se zase prožívá jinak. Na lavičce je to možná bouřlivější a hlasitější, ale když máte možnost rozhodnout zápas na hřišti, tak je to citově mnohem silnější. A k těm oslavám - já žádný velký slavič nejsem.

Bývalý basketbalista a trenér Jan Bobrovský
Bývalý basketbalista a trenér Jan Bobrovský

Žabovřesky, byť pod různými názvy, trénujete od roku 1993, předtím jste ale připravoval muže Zbrojovky. Je práce s muži a ženami hodně odlišná?
Vždycky říkám, že basketbal je jen jeden. Ale je pravda, že po jisté době jsem zjistil, že chlapi jsou sice jiní, ale ženské jsou zase tvárnější a dřív přistoupí na to, co jim trenér radí. A určitě je rozdíl ve vyjadřování - v ženském basketu musí být trenér opatrnější. Chlapy občas pošlete někam, ale se ženami musíte zjemnit slovník.

Ještě k vaší hráčské kariéře - existovali soupeři, s nimiž jste se neměl rád? Se kterými jste se občas taky posílali někam?
Jasně, Bronislav Sako a Jirka Zedníček. Sako byl Slovák ze Svitu, který hrál ve VŠ Praha, strašně nepříjemný obránce. A Zedníček hrál taky za VŠ Praha, jako soupeři jsme se respektovali, ale že bychom si padali do náruče, to rozhodně ne. Když jsem na něj při zápasech v Praze přitlačil, křičeli na mě: Vrahu! Ale nakonec jsme se sešli v Žilině a pět let tam hráli ligu. Spřátelili jsme se, stejně jako naše rodiny, trvá to dodnes.

Družstvo žen v Žabovřeskách se nyní jmenuje Žabiny, jak mu příznivci vlastně říkali vždycky...
No, těch názvů jsme měli mnohem víc, podle hlavního sponzora. V poslední době se nepodařilo sehnat žádného, tak se holt jmenujeme BK Žabiny.

Letos váš tým poprvé od roku 1993 nepostoupil do bojů o medaile. Co vás vede k tomu, že klub, jehož jste také majitelem, i v této situaci táhnete?
No jo, já bych ho rád někomu daroval... Ale zase chci vidět, jak se to bude vyvíjet dál. Když jsem od rána v hale a vidím nejen tréninky žen, ale taky mládeže, tak mě to u basketu drží. Chci to s nimi dotáhnout na takovou úroveň, aby starší žákyně nebo dorostenky dostaly šanci - jako kdysi my - prosadit se do reprezentace. Tahle družstva jsou totiž v republice špičkou.

Když se ohlédnete, udělal byste něco někdy jinak?
Pro mě jsou nejhorší zážitky z posledních let, tak strmý sešup z vrcholu jsem nečekal. Takže bych se před asi šesti lety určitě víc snažil přimět Juru Hamzu, aby se mnou zůstal dál. Protože takový klubový manažer už se najde těžko.

Vídáte se? Radí vám, co s klubem?
Dalo by se to tak říct, navštěvujeme se. Jenže on má biatlon, kterému pomohl nahoru, těžko může shánět peníze pro Žabiny.





Volkswagen Golf V 2.0 TDI
Volkswagen Golf V 2.0 TDI

r.v. 2007, naj. 96 679 km, diesel
184 900 Kč (s DPH)

Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze