"Pan Biaggi už nikdy nepojede na motocyklu značky Honda. Nikdy!" vzkázali z japonské továrny.
Už nechtěli tolerovat jeho manýry, nepřizpůsobivé vrtochy, umíněnou a vznětlivou povahu. Chyby hledal na druhých. Když ho loni zkritizoval vlastní mechanik, dal mu pěstí. "Pokud chce Honda titul, musí mi dát nejlepší techniku," říkal Biaggi. Měl ji, ale stejně neuspěl. Svou vinu však nikdy neuznal.
Už dřív ho kvůli neshodám "vyrazili" od Aprilie a Yamahy. V zimě krachlo i téměř jisté angažmá u Kawasaki. Na začátku roku testoval ve formuli 1, přemýšlel o superbikách a seriálu cestovních vozů DTM. Zůstává však bez práce.
"Bude to divná situace, když Maxe neuvidím v padoku. Jezdec jeho kalibru měl ještě dostat šanci," prohlásil Valentino Rossi, jeho krajan a zároveň největší sok.
Právě tenhle génius zahájil Biaggiho pád. Než se zjevil, byl Biaggi pro Itálii "numero uno". Byť poprvé na motorku sedl až v 17 letech, čtyřikrát v řadě (1994–1997) dokázal vyhrát ve "dvěstěpadesátkách" titul mistra světa. Milovali ho.
Pak přišel Rossi. Neposedný ďábel s rozčepýřenými vlasy. Talent a neporazitelný motocyklový kumštýř. A v Itálii se stal rázem hvězdou. Jedinou hvězdou. I proto na Rossiho žárlil, jednou se po něm při cestě ke stupňům vítězů ohnal loktem. Od té doby spolu nemluví a Itálie na Maxe píská.
Zato jinde ve světě ho obdivují. I v Česku. Už proto, že o brněnském okruhu vždy říkal: "Je můj nejmilovanější."
V jihočeských Doudlebech dokonce nese místní lávka jeho jméno. Zaplatil ji. Po povodních v roce 2002 totiž svým vítězstvím v Brně pro tohle městečko získal víc než milionovou prémii. Stále mu tu fandí a zvali ho na návštěvu. "Zatím nepřijel," říká starosta Josef Bohdal. Teď by se mohli dočkat. Kontroverzní jezdec bez práce má času dost.
