O pokažených závodech kvůli střelbě, ale i nové spolupráci s psychologem promluvila 23letá závodnice v rozhovoru pro MF DNES.
Se slzami v očích dokulhá k týmovému autu, aby jí členové realizačního týmu vydezinfikovali a následně zavázali zkrvavená kolena. Sotva se mladé reprezentantce začaly hojit odřené holeně, přivodila si v Novém Městě další šrámy.
Gabriela Koukalová ji po tréninku polituje a ptá se: „Co jsi zase vyváděla?“
Třiadvacetiletá Charvátová proslula už na začátku minulé zimy, to se řízla do spouštěcího prstu. Letošní léto glosuje takto: „Nazvala bych ho jako letecké.“
A vysvětluje: „Během měsíce jsem už třikrát spadla, dvakrát na kolečkových lyžích, jednou na kole. Psychicky jsem z toho zničená, protože ne všechno si pak můžu při tréninku dovolit. Obzvlášť při střelbě, kdy se na odřená kolena špatně kleká.“
Konkrétně střelba je tématem rozhovoru číslo jedna. V uplynulé sezoně, již bývala běžkyně na lyžích poprvé odjela celou ve Světovém poháru, ji mnohokrát zradila.
Už jste si zvykla být definitivně biatlonistkou?
Nějakou dobu už jsem biatlon dělala. Nebylo to něco, že bych viděla biatlon poprvé, nějaké zkušenosti jsem měla. Tohle byla moje třetí zima. Do Světového poháru jsem přestoupila z Evropského poháru. A byla to velká změna. Nové závodiště, poznávala jsem nové lidi, získávala nové zkušenosti. Je to o dost náročnější, a to jak fyzicky, tak i psychicky. Ale je to něco, kam by se chtěl dostat asi každý sportovec.
Proč jste se rozhodla pro biatlon, kvůli popularitě?
Určitě to bylo to, co mě přitáhlo. Pamatuji si, když bylo v Novém Městě mistrovství světa 2013, koukala jsem na závody v televizi. Fanoušci se mohli zbláznit, jak Češi střílí, jak jim to jde. Byl to tedy rozhodně hlavní důvod, že se mi ten sport hodně líbil. A už v minulosti jsem v žákovských letech zkoušela dělat biatlon. Věděla jsem, že na střelbu bych mohla mít trochu talent, tak by to nemuselo být tak složité se naučit. Měla jsem proto taková zadní vrátka, kdy jsem si říkala, že pokud mi úplně běžecké lyžování nepůjde, tak bych určitě ráda ještě zkusila biatlon. Využila jsem tehdy příležitosti, že jsem ještě poslední rok byla juniorka, a přešla na biatlon. Rozhodně to pro mě byla cesta kupředu a správná volba.
Sama jste zmínila, že to je sport psychicky velmi náročný. Jak jste se vypořádávala s reakcemi lidí i titulky po pokažených střelbách, a tedy i neúspěšných závodech, například při MS?
Biatlon je rozhodně sport psychicky náročný, víc než lyžování. Tam je člověk na startu a buší do toho až do konce - a tam může padnout. Kdežto na střelbu musí být člověk velmi koncentrovaný. Nemůže přijet tak zatížený. Ještě musí zapojit mozek, aby byl schopný fungovat, což je velmi složité na psychiku.
Co s vámi ale dělaly ty reakce?
Ano, druhá stránka věci je, že ani média tomu kolikrát moc nepřidají, a je těžké se s tím kolikrát vyrovnat. Je samozřejmě lepší na to nehledět. Jako ano, je dobré vědět, co si lid myslí, to pozitivní si z toho vzít, ale zase se i vyvarovat věcem, které by člověka ještě víc mohly psychicky shodit dolů. V biatlonu je důležitá první, poslední rána a poslední položka. A to je potřeba ustát v hlavě, což se mi zatím moc nedařilo. Čím větší byl tlak, tak jsem věděla, že to není tak v pohodě jako na začátku sezony. Bylo pro mě zkrátka těžší se s tím vyrovnat.
Zejména ve štafetách, viďte?
Štafety, to byla taková začarovaná spirála, která šla jenom níž a níž. Když to bylo špatné, tak to bohužel mohlo být ještě horší. Takhle se to prohlubovalo celou zimu, až to došlo k vrcholu na mistrovství světa, kde to byl trochu propadák.
Lucie Charvátová v závodu smíšených dvojic v Canmore.
Dá se pojmenovat, co vás během závodu nejvíce stresuje? Je to ta zodpovědnost?
Jsou dva typy, řekla bych, těchto nejasností. Když jedu sama na sebe, nějaký individuální závod, tak ani tak nervózní nejsem. Když se netrefím, můžu být naštvaná akorát sama na sebe. Holt si objedu trestné kolo a jedu dál relativně s čistou hlavou. O dost horší jsou štafety, kdy člověk nenese zodpovědnost jen za sebe, ale za celý tým. To je specifikum, ostatně týmové sporty to určitě znají. Pro nás je to trochu jiné, protože tak často štafety nejezdíme. U štafet převáží ta velká zodpovědnost, kterou mám za celý tým. Říkám si: „Hlavně ať to nepokazím!“ Jenže to je první špatná věc, která se stane. Místo toho, abych měla myšlenky na to, že podám ten nejlepší výkon a pomohla tím štafetě.
Snažíte se tento blok odbourat třeba s psychologem?
Teď jsme začali spolupracovat s psychologem, ale myslím si, že to je dlouhá cesta, jak dojít k psychické stabilitě. Že to neovlivňuje jen tu sportovní psychiku, ale souvisí to všechno se vším, s celkovým životním stereotypem. Je dost složité se v tomto ohledu ustálit. Je to běh na dlouhou trať, ale doufám, že do zimy se nám to třeba podaří nějak zlomit a najít metody, jak nebýt tolik nervózní. Že by se mi třeba tolik nemusely klepat nohy při stojce. Fakt bych byla ráda, kdyby se to povedlo změnit a zlepšit po psychické stránce.
Donutily vás tyto stresující situace k myšlenkám, že byste přestala biatlon dělat?
Ne, to rozhodně ne. K tomu mám ještě daleko. Doufám, že vždycky nakonec dokážu být dostatečně nad věcí. Věřím, že se to může zlepšit. Sice biatlon dělám tři roky, ale není to zase tak dlouhá doba, abych vychytala všechny mouchy. Jsou to pro mě pořád nové věci, které zjišťuji a poznávám, jak fungují. Čím víckrát se mi tohle stane, tak doufám, že o to víc už se z chyb ponaučím, nějak se zlepším a všechno vyústí v lepší výsledky.
Říká se o vás, že pokud jako dobrá běžkyně zlepšíte střelbu, můžete jezdit na špici. Co si o tom myslíte?
Poslouchá se to velmi dobře. Jenom se trochu bojím, jestli může být každý střelec dobrý střelec. Možná je někdo od narození takovým střelcem, že dobrý nebude. Je více sportovců, kteří s biatlonem skončili jen proto, že jim nešla střelba. Já doufám, že to není můj případ, a věřím, že se střelba dá zlepšit. A jestli tohle dokážu skloubit - dobrý běh i střelbu, tak jsem sama zvědavá a budu se těšit, jestli nějakých dobrých výsledků dosáhnu.
Jste mladá, je vám 23 let. Jaké máte v biatlonu ambice?
O tom jsem tak nikdy moc nepřemýšlela. Ráda bych sportovala do té doby, dokud mi to nějak půjde. Jako odejít šťastná je asi to, čeho člověk chce dosáhnout. Myslím si, že nemá cenu sportovat do sportovního důchodu. Dokud to zkrátka člověku jde a baví ho to, tak je to dobré. A když ne, pak už by asi měl přemýšlet nad něčím jiným. Já ještě studuju, tak jestli školu dodělám během kariéry, tak bych mohla zároveň pokračovat v jiném oboru.
Ještě trochu odbočme. Na soustředění s týmem trávíte dost času. Nelezete si někdy s biatlonistkami na nervy?
Ne, to ne. Fungujeme jako dobrá parta, dokážeme si i během tréninku v mnohých věcech pomoct. Pak jsou samozřejmě napnutější chvilky mezi námi, to je ale v každém pracovním kolektivu. Myslím ale, že máme dobré podmínky a že se máme dobře, když spolu jedeme.
A co ponorková nemoc?
Tak když jsme na soustředění tři neděle, každý si vybere svůj den. Kolikrát to i ovlivní počasí, taky trenér může přijít s něčím, co se nám úplně nelíbí. Většinou se ale snažíme táhnout za jeden provaz. Samozřejmě tam jsou okamžiky, kdy si každý tuhle chvilku musí vybrat.
