Subtilní žena, do níž by málokdo řekl, že se dokáže proměnit v dravou závodnici a nezastaví ji ani zlomená pánev nebo žebra.
A přece je to tak. Ve sjezdu na horských kolech se prosadila ve světové konkurenci a doma je řadu let jedničkou. Na Klínovci se maminka dvouletého syna Matěje stala počtvrté v řadě mistryní republiky.
Na domácích šampionátech kralujete, ale tentokrát jste jela se zlomeným žebrem. Bylo pro vás vítězství očekávané nebo spíše překvapivé kvůli zranění?
Hodně překvapivé. Zlomené žebro bylo nepříjemné a navíc holky se hodně zlepšily. Trénují víc, některé jsou mladší i o 10 let. Ani lidé mi nevěřili. A teď, když mám prcka, se také trošku bojím.
To ani není divu. Nebývá zvykem, aby maminky vyváděly na kole takové vylomeniny. Byl strach znát v mistrovském závodě?
Srabsky se přiznám, že pro mě bylo rychlejší některé skoky objet než skočit. Měla jsem na ně, ale využila jsem toho, že letos byla trať široká. Proto jsem někde volila srabské objížďky. A pak jsem se „kousla“ na takovém pidiskoku, který by s nákupní taškou zvládlo snad i malé dítě. Byl asi tři metry vysoký, ale já se ve výšce hrozně bojím. Podívala jsem se na něj, ale neskočila ho. To se nelíbilo manželovi, takže vznikla menší rozvodová roztržka (smích). Stejně jsem ho podjela. Byla to hrozná hanba.
Přesto jste vyhrála o 15 vteřin.
Čekala jsem menší rozdíl. Až na Katku Šiškovou, která jezdí světové poháry a je někde jinde, jsme s holkami strašně vyrovnané. Náskok mě ale potěšil. Aspoň můžu některým lidem zavřít hubu, jak se říká.
Cítila jste při závodě zranění?
Už to je o 100 procent lepší než při minulém závodě ve Špindlu. Ale není to jen žebro. Vím, co uvidím, když se podívám na datum narození do občanky (smích). Mám doma malé dítě. A teď ještě další problém. Nemůžu spadnout, aby se mi něco nestalo, protože nemám hlídání.
Být mistryní republiky je lákavé, ale zdraví je určitě přednější. Rozmýšlela jste se, zda vůbec jet?
Kvůli zranění ani ne. Spíše kvůli tomu, že jsem nedala ten pidiskok. S manželem jsme měli roztržku, až mě rozplakal. Sekla jsem s kolem a řekla, že kvůli tomu nejedu. On se strašně naštval. Přece to nemůžu holkám zkazit. Bude jich málo a na vyhlášení mistryně jich musí jet aspoň pět. Řekla jsem si - jedu, ale jen do počtu. Tak jsem byla psychicky rozhozená.
To vám tedy manžel moc nepřidal.
Sice jsme se pohádali, ale jinak musím Martinovi strašně moc poděkovat. Za to, jak mi pomáhá a jak je tolerantní. Díky němu mám svého předjezdce. Projede trať, ukáže mi stopu a já jako osel jedu za ním.
Baví vás závody nyní víc, když vám vyrostly soupeřky? Už to není jen o tom, že vyhrála Půlpánová a za ní je půlminutová mezera.
Těšila jsem se na to. Ale nečekala jsem, že to bude tak těžké. Jezdila jsem si pohodičku. Teď je člověk vystresovaný, dělá nějaké chyby. Musím ale říct, že už dva roky pořádně netrénuji. Proto jsem čekala, že mě holky doženou dřív. Mám prcka, dělám školu a na kolo sednu týden před závody. Moje tělo bylo zvyklé dvoufázově trénovat a teď nedělám skoro nic, protože to nestíhám.
Navíc trénovat sjezd v Pardubicích, kde jediným kopcem široko daleko je Kunětická hora, asi není to pravé.
Proto jezdíme do Špindlu. Jenže letos závody začaly dřív, než se Špindl otvírá. Nějak jsme nestíhali. Navíc jsme se museli postarat o hlídání malého, aby nemusel jet s námi. Na trati nemůžete být sám. Jenže teď je v období, kdy chce jen mámu. Už se těším, až půjde do školky.
Přiznala jste, že máte i strach. Není divu, riziko zranění při tomto sportu je velké. Co matku dvouletého syna u něj drží?
Nevím, co bych měla dělat jiného. Lidi mi sice říkali už před dvěma roky, abych odešla se slávou. Já ale jezdím pro radost. Neumím si představit, že bych si šla s Máťou stoupnout za trať a fandila. To pro mě zatím není. Budu jezdit pro zábavu do té doby, dokud nepostaví nějaké ohromné skoky.
