Jateční ulice je místo zlatých úspěchů ústeckého volejbalu, který ještě pod hlavičkou Setuzy vybojoval tři tituly. Jateční ulice je ale i pohřebištěm slavného klubu, který v roce 1999 zbankrotoval.
A ve zdejší hale panuje smuteční nálada i teď. Generální manažer Miroslav Přikryl nemá peníze na výplaty, klub kolabuje. Spasí ho prý leda zázrak, poslední nadějí je čtvrteční jednání městských zastupitelů.
Od ledna se nejspíš přejde na poloprofesionální či amatérské podmínky, sezona se sice dokončí, ale pak v nejčernějším scénáři extraliga z Ústí zmizí. Zase. Jako před lety v létě, kdy se prodala do Perštejna.
Tehdy také klub zuby nehty sezonu dohrál. Na dluh. Rok předtím ho opustila Setuza, osm měsíců strádal, načež se našel sponzor. Jenže ostravská bezpečnostní firma Corps jen slibovala. Místo nasmlouvaných tří milionů vyplatila 500 tisíc. Hráči na protest přelepili její logo na dresu černou páskou.
Milan Bican, Ústí
Kouč Zdeněk Pommer si tenkrát stýskal: "Ani zdaleka nekončila extraliga a my už tušili, že to dopadne zle. Záležitost s Corpsem byla příšernost. Rozklížili tým, přibili další hřebík do rakve. Je mi s podivem, že město takhle extraligový volejbal pustilo. Nejde vše svalovat jen na krizi státu. Všechno je o vůli lidí, jestli chtějí, nebo ne."
Z těch slov mrazí, jako by je řekl včera.
Ale hrající ústecký asistent Bican přece najde rozdíl mezi tehdejší a letošní situací. "Za Setuzy jsme byli všichni reprezentanti, takže jsme se toho tolik nebáli. Všichni jsme měli nové angažmá domluvené už v půlce sezony," pamatuje si. Třeba hvězdní Černoušek s Novákem šli do Francie.
V ročníku 1998/99, pro Ústí na dlouho posledním v extralize, přitom tým válel. "Hrála se tady Liga mistrů, byla to pro nás volejbalová šance. Taky jsme živořili, neměli peníze, ale utkali jsme se s Bělgorodem, Mladostí Záhřeb a hlavně se špičkovým italským Sisley Treviso, za které nastupoval legendární Blange. A my je doma porazili!"
I teď se Ústí v extralize daří nad plán, jenže reprezentanty už v kádru nenajdete. "Tehdy se kluci dostali ven, teď je to jiné. Nemáme kam jít. Třeba mně je 38, a když to tady padne, končím. Těžko mě někdo vezme," strachuje se Bican.
A přistoupit na odměnu v řádech tisíců? "Musím živit rodinu. Abych pravdu řekl, rád bych chodil do práce. Ale není snadné ji sehnat, natož skloubit s volejbalem. Ani nevím, co hledat, vždyť já po vyučení dělal jen půl roku v chemičce. Možná najít nějakou 2. německou nebo rakouskou ligu... Ale už nechci nikam bez rodiny."
Hráči jsou nejméně bez jedné výplaty. "Nemáme našetřeno, tohle není sport, abychom si vydělali. Zkrátka přežíváme. Tréninky nestojí za nic, nedokážeme se motivovat," přiznává Bican bez obalu.
Rozpočet je čtyři miliony, necelý nasmlouvaný milion partneři neposlali. Hráči ale žádný bojkot nechystají. "Nechceme si hrát v zápase na blbečky, to bychom se akorát vysmáli divákům, kteří chodí," odmítá univerzál Filip Kramar.
Někteří fanoušci si prý kupují čtyři lístky místo jednoho, aby klub podpořili. Jenže to stačit nebude.
