Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Trénovat ženy bývá i průchod minovým polem. Ale Vítek a biatlonistky = pohoda

České biatlonistky se radují z triumfu v Ruhpoldingu. Zleva Gabriela Soukalová, Eva Puskarčíková, Veronika Vítková a Jitka Landová. | foto: Český biatlon, Petr Slavík

16 2015
Trénovat ženský tým, ať už v jakémkoliv sportu, to bývá občas slalom mezi naprosto neočekávanými překážkami. Zdeněk Vítek ho zatím u českých biatlonistek zvládá bravurně. A jeho svěřenky už dvakrát porazily ve štafetě zbytek světa.

„Zdeňku, už se vyznáte v ženské duši?“

„A ono to snad jde?“

Otázkou a následným úsměvem odpovídá Zdeněk Vítek, kouč českých biatlonistek. A po famózním představení ve štafetě v Ruhpoldingu přidává: „Ženy vás nechají do své duše na chvilku nahlédnout a hned ji zase zamknou. Mají své problémy a hry, do kterých my, muži, nevidíme.“

Přesto právě o Vítkovi říkají, že se stal uklidňujícím lékem, který tým psychicky srovnal a zároveň výkonnostně pozdvihl.

Což není vůbec jednoduché.

Vyprávět by mohl Vlastimil Jakeš, jenž v období 1996 až 2006 strávil u ženské biatlonové reprezentace velmi dlouhých deset let. „Často vznikají v rámci ženského týmu dva až tři tábory, které spolu bojují. To jsem zažíval takřka nepřetržitě,“ vzpomíná.

Úkolem kouče je nepřipustit, aby šarvátky přerostly do otevřené války, jinak tým přestane fungovat. „Musíte vše korigovat,“ říká Jakeš. „Bývá to chození po minovém poli a obrovská diplomacie. Nejde jen o závodnice, občas dokážou zvenku nabourat tým třeba jejich otcové nebo osobní trenéři.“

České biatlonistky na nejvyšším stupínku v Ruhpoldingu. Zleva Eva Puskarčíková, Gabriela Soukalová, Jitka Landová a Veronika Vítková.
Finišmanka české štafety Veronika Vítková projíždí vítězně cílem v Ruhpoldingu.

Vztahy v ženském sportovním kolektivu se zpravidla zásadně liší od těch mužských. „Kluci si problémy rychle vyříkají. Holky, i když se všemi hrajete na férovku, problémy v sobě neustále rozebírají a řeší. Něco řeknete jen trochu necitlivě a už to jede,“ pochopil kdysi Jakeš.

Slavné české ženské týmy posledních let

Biatlonová štafeta.Tři závody v sezoně a pokaždé stupně vítězů: třetí, první a první místo!. Momentálně nejlepší ženská štafeta světa.

Fedcupový tým. Třikrát za poslední čtyři roky dosáhla parta kapitána Pály, tažená Petrou Kvitovou a Lucií Šafářovou, na nejcennější trofej ženských tenisových družstev – Fed Cup.

Rychlý holky. Špičková skupina atletek pod vedením trenérky Blažkové, ze které vzešla pozdější mistryně světa Zuzana Hejnová a halová evropská šampionka Denisa Rosolová. Ve štafetě se probily k medailím z halového mistrovství světa i letního mistrovství Evropy. Jenže neshody v týmu vedly k odchodu Hejnové, štafeta se postupně rozpadla.

Národní tým basketbalistek. Mezi léty 2003 až 2012 zažily strhující desetiletku mnoha úspěchů, korunovanou titulem mistryň Evropy pod koučem Bobrovským i vicemistryň světa pod koučem Blažkem.

Basketbalistky Brna. Léta dominovaly v Česku a byly na klubové scéně obávanou hrozbou, ať přijely v Evropě kamkoliv. V roce 2006 dotáhly své snažení až na euroligový trůn.

Za jeho časů ještě české biatlonistky na pohárové závody takřka nelétaly, výjimku tvočily jen zámoří a Rusko. Cestou na pohárové podniky do Skandinávie naopak trávily nekonečné hodiny v mikrobusech a autech. „Kolikrát byl kumšt rozesadit holky do aut, aby dojely všechny živé a zdravé,“ líčí s nadsázkou Jakeš.

S přibývajícími měsíci sezony, které tráví závodnice stále spolu, ponorková nemoc zákonitě narůstá. „Šancí, jak ji rozbít, moc není. Snad odpočinkovým večerem, zajít do kina, na pivo. Ale současně se bojíte, aby holky nepřišly do infekčního prostředí. Je to také o profesionalitě. Zvažujete, co si můžete dovolit,“ poukazuje Jakeš.

U kormidla ženské reprezentace jej později střídali Jiří Holubec, Ondřej Rybář (než přešel k mužům) a Jindřich Šikola. Po hrách ve Vancouveru tým povstal z mrtvých, Šikola se s mladou partou probíjel stále výš. Předloni však od něj odešla Gabriela Soukalová, která si přála trénovat raději s muži. Teprve nyní, pod Zdeňkem Vítkem, se partu povedlo zase stmelit. Vrátila se také Soukalová.

„Zdeněk to má s námi těžké, býváme nervózní a protivné. Až mi ho bývá, chudáka, líto. Musí mít nervy ze železa,“ říká Eva Puskarčíková.

„Jinak by to s tím naším stádem nepřežil,“ souhlasí se smíchem Jitka Landová.

„Jo, má na kouče žen povahu. Je to pohodář,“ dodá Puskarčíková.

„A má i náš respekt,“ přidává Gabriela Soukalová.

Vítek, ještě loni sám reprezentant, velké zásluhy odmítá. „Holky si navzájem přejou, hecují se a jsou pracovité. To je základ,“ tvrdí. Nezvedá na ně hlas, zbytečně nekritizuje, spíše šíří kolem týmu pohodu.

„Dynamika ženského chování je velká a změny někdy tak rychlé, že nepochopíte jejich důvod,“ dávno poznal nejen u biatlonu. „Jsou prostě citlivější než kluci. Ovšem to každý, kdo má doma nějakou ženu, určitě chápe.“

Autor:






Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze