Mohl by se pyšnit úspěchy svých svěřenců a dávat na odiv, jak velkou zásluhu na nich má. Jenže k biatlonovému kouči Ondřeji Rybářovi nic podobného nesedí. Naopak, při každé příležitosti připomene, jak si váží přístupu a píle party, která z letošní olympiády v Soči přivezla pět cenných kovů.
„Pro trenéra je nejhezčí pocit, když se jeho svěřenci dostanou tam, kde mají být. A když s nimi může sdílet ty úžasné pocity. I s vědomím, že si na něj za pár týdnů málokdo vzpomene, protože úspěch i všechny medaile patří sportovcům, ne jemu,“ říká pětatřicetiletý Rybář.
Po skončení olympijské sezony jste měl na vlastní žádost opustit post hlavního kouče mužů a stát se šéftrenérem českého týmu. Ale zatímco ze začátku se tohle téma hodně probíralo, v poslední době debaty utichly. Jak to tedy s vaší pozicí vypadá nyní?
Je lepší, že už utichly, alespoň je větší klid na práci a hledání. (usmívá se) Realizační tým každopádně ještě není kompletní, nazvu to blbě: stabilizovaný. Uzavřený ho zatím máme jen u žen. A moje postavení tak nějak zůstává, jak bylo. Šéftrenéra zatím nedělám naplno, protože mužský tým se úplně opustit nedá, když ještě není doplněný. Takže teď je to takové mezi…
I na svazovém webu jste však oficiálně vedený jako šéftrenér i kouč mužů. Neobáváte se, že už to takhle zůstane pro celou příští sezonu, že se nakonec necháte přemluvit?
Tato fáze není o přemlouvání, protože mám jasno. Nechci být jako někteří trenéři, kteří pořád říkají, že odcházejí, ale potom se zase tisíckrát vracejí. Můj plánovaný odchod navíc nebyl v tom smyslu, že bych chtěl skončit s biatlonem. Jen hledám alternativu, jak ho budu moct skloubit s rodinným životem, který mi kvůli němu v posledních letech utíkal.
Co konkrétně vás dál drží v roli kouče mužů?
Biatlonu jsem za spoustu věcí vděčný, něco jsme společně dokázali a není úplně snadné z toho jen tak lehce vycouvat. Chci si totiž zachovat čisté svědomí i sám vůči sobě. Momentálně si náš sport získal silnou pozici a my bychom byli rádi, aby v podobném duchu pokračoval. Tedy ne že by tolik záleželo na mé osobě, to vůbec ne, jenže některé věci je potřeba zachovat. Ale pravdou je, že původně jsem si odchod z téhle role představoval přece jen jednodušší.
Zkomplikovalo všechno i nečekané březnové úmrtí Václava Fiřtíka, svazového šéfa?
To samozřejmě ovlivnilo celý biatlon. Když najednou odejde člověk, který vám tak výrazně pomáhá, nejde ho tak jednoduše nahradit. Takže celé jarní období bylo takové netypické. Po sezoně se toho vždycky musí hodně naplánovat a teď jsme opravdu byli ve skluzu.
Vaši rodinu nezneklidňuje, že může být další zimu bez manžela, bez táty?
Určitě zneklidňuje. I kvůli tomu, jak vypadalo letošní jaro. Ale zatím se snažím doma slibovat, že to bude lepší.
Stihl jste alespoň dovolenou, abyste vašim blízkým vše maličko vynahradil?
Na jaře jsme jeli na šest dní na Lanzarote. Letěli jsme sice v období, kdy jsme u moře chodili v šusťákovkách, ale šlo hlavně o to, že jsme byli spolu. Ani počítač jsem si nebral, protože jet s ním na rodinnou dovolenou v tomhle období, to by dopadlo špatně. Takže to byla specifická dovolená, ale líbila se nám.
Jestli se nepleteme, měl jste také rozestavěný dům. Pokročily už práce na jeho dobudování?
Tím, že ho děláme svépomocí, tak bych řekl, že pokud to půjde tímhle tempem, mám na baráku do konce života co dělat. (směje se) Ale tím, že starší syn letos nastupuje do školky a museli jsme trošku spěchat i kvůli kolaudaci, povedlo se ty nejdůležitější věci zvládnout. I když nedodělávek je pořád spousta.
Pokud se vrátíme zpátky k mužskému biatlonovému týmu: můžete prozradit, kolik je nyní alternativ na vyřešení otázky hlavního trenéra?
Variant je víc. Zatím to běží ve starých kolejích s tím, že zůstává Marek Lejsek a jako nový asistent přišel Aleš Ligaun. A uvidíme, jak se bude vše vyvíjet dál. Do zimy je ještě dost času, ale nemyslím si, že bychom přípravné období dotáhli v jiné sestavě, než v jaké jsme teď.
Zmínil jste přípravu na další sezonu… Po olympijských úspěších vám přibylo i hodně marketingových povinností. Nastala situace, kdy už jich bylo až moc a musel jste říct: Dost - a jde se trénovat?
Naštěstí jsou v tomhle všichni členové týmu uvědomělí, ale přišly i takové situace. Na jaře už to v jednu chvíli vypadalo, že budeme absolvovat jen samé besedy, přednášky, nejrůznější společenské a charitativní akce, zatímco na trénink nebude vůbec prostor. Takže bylo potřeba akce hodně vytřídit. Protože v zimě se nikdo nebude ptát, kolik jsme udělali interview nebo absolvovali přednášek. Bude to o tom, jestli jsme trénovali, nebo netrénovali.
Co se ovšem ani s přibývajícími úspěchy nezměnilo, je chování vašich svěřenců i členů realizačního týmu. Pořád jste vstřícní, bez hvězdných manýrů…
To je také moje zbožné přání, abychom zůstali na zemi, protože podlehnout úspěchu je velice jednoduché. Proto si hodně vážím, že všichni i nadále jsou, jací jsou. Kdo kluky i holky trošku pozná, cítí z nich lidskost - a to je alfa a omega úspěchu. Ale občas se objevují lidé, kteří se je snaží svést na scestí. Nicméně také díky tomu, že máme stabilní svazové partnery, není prostor pro žádné vychytrálky, kteří se chtějí jen přiživit. To nám dodává klid.
Dotkla se vzrůstající popularita biatlonu v Česku i vašeho soukromí? Poznávají vás lidé na ulici?
Tak já musím v první řadě říct, že za moje současné postavení vděčím sportovcům. Díky nim vešla i osoba trenéra v povědomí veřejnosti. Ale za sebe musím přiznat, že bych nikdy nečekal, že se takhle může rostoucí popularita projevit. I když pro sportovce je to jiné, po nich lidé chtějí podpisy, focení… Se mnou se spíš pozdraví nebo dají do řeči, protože si mě s něčím spojí. A já mám díky tomu možnost jim biatlon zase o něco víc přiblížit.
Zvenčí se zdá, že se svými svěřenci fungujete na kamarádské bázi. Jak byste sám sebe coby kouče charakterizoval?
To by spíš měli hodnotit jiní... Ale člověk s nimi určitě chce být kamarád - a s většinou kluků také jsem. Jenže práce je práce. Proto je potřeba v jisté fázi oddělit od ní osobní vztah a třeba i vzít někoho pod krkem, když to řeknu přehnaně. Někdy mi sice přijde, že jsem na kluky až hnusnej, jenže trpělivost prostě občas přeteče. Nejvíc mě může vzít čert, když někdo není připravený na trénink. Přitom je to jeho práce. To potom nerozlišuju, jestli je někdo nejlepší a někdo horší.
Českou biatlonovou baštou se maličko nečekaně stalo Nové Město na Moravě. Nemrzí vás, že se něco podobného nepovedlo v Jablonci nebo někde poblíž vašeho bydliště, kde má biatlon větší tradici?
Vůbec ne. Jsem patriot, co se týká mé rodné vesničky, ale tím to končí. Jestli je hlavním centrem Nové Město, Jilemnice nebo Jablonec, který je mi blíž, protože jsem tam chodil do školy, sportoval a jsem členem místního SKP Kornspitz, je úplně jedno. Přece jen jsme malá země, vždyť i z Jablonce jsme na Vysočině za tři hodiny. A to, jak se podařilo uspořádat velké akce v Novém Městě, udělalo celému českému biatlonu ohromnou reklamu. Jediné, co mi u nás chybí, je tak sportoviště, které by mělo vyšší nadmořskou výšku. Ale na Sněžce bohužel střelnici udělat nemůžeme. (usmívá se)
Loni jste Nové Město při mistrovství světa doslova pobláznili. Věříte, že s úspěšnou generací závodníků ještě jeden šampionát ve Vysočina Areně zažijete?
To nevím… Že tady zažijeme úspěšný šampionát, tomu věřím. Ale že to bude se současnou generací, to si úplně jistý nejsem. Každopádně reálnou šanci vidím na rok 2019. A pak bych věřil tomu, že někdo z úspěšných řekne, třeba jako Björndalen, že vydrží ještě do domácího mistrovství. Před rokem to v každém případě bylo něco fantastického. To si každý sportovec musí tak vychutnat, že by to chtěl zažít ještě jednou.
Mnohem blíž je však jiná novoměstská akce - už příští rok v únoru se zde uskuteční závody Světového poháru. Budou pro vás společně s mistrovstvím světa ve Finsku vrcholem sezony?
Mistrovství světa je samozřejmě vrchol, i když ne takový jako loni. A co se týče Světového poháru, nebudeme ladit formu jen na Nové Město, na pódiu bychom rádi byli v každém „svěťáku“. Nicméně doma budeme chtít být co nejvýš už jen kvůli českým fanouškům, abychom jim udělali radost. A za sebe říkám: Pokud uspějeme doma, ať klidně neuspějeme na třech jiných. (usmívá se)
I když se váš život neustále točí kolem biatlonu, jsou určitě také chvíle, kdy si od něj chcete alespoň na chvíli odpočinout. Co kromě rodiny nejlépe funguje jako relaxace?
Těch chvil není úplně moc. Ale mám jednoho takového koníčka: S rodiči manželky stavíme malou vodní elektrárnu. Je to zelená energie, žádný solární panel, který bychom jen namontovali. Využijeme energii z řeky a vodu jí zase vrátíme. To je takový krásný projektík. A je to myslím i dobrý příklad pro děti, aby viděly, jak je možné fungovat s přírodou.
