V osmadvaceti letech prožívá nejlepší sezonu kariéry. "Dozrál jsem," uvědomuje si. "Vyzrálost je na něm maximálně vidět. Věci hodnotí s odstupem, nezabývá se prkotinama," říká reprezentační trenér Ondřej Rybář.
Na Vysočině byl - ač možná nevědomky - vůdčí osobností českého týmu.
"Přitom je pořád stejný, hodný, tichý, ale cílevědomý. I když cílevědomý je teď ještě o kousek víc," chválí ho prezident biatlonového svazu Václav Fiřtík. "Konečně zúročuje svůj talent."
Mezi juniory patřil Moravec ke špičce. Na šampionátech posbíral osm medailí, s Michalem Šlesingrem tvořili úspěšnou českou mladickou dvojici. Jenže zatímco Šlesingr vlétl do světové špičky mezi muži téměř okamžitě, jeho kolega z letohradské biatlonové líhně čekal. A čekal.
"Skok mezi muže byl neskutečný. Přesto jsem měl první rok v mužské reprezentaci, 2006, docela dobrý," vzpomíná.
S přibývající zátěží se navíc začaly hromadit i zranění a nemoci. Sebevědomí mladého biatlonisty létalo nahoru dolů jak na horské dráze. "A všechno mi to trošku ujelo."
V posledních sezonách však biatlonista podvědomě cítil: Jsem na dobré cestě, jdu nahoru.
A letošek? Biatlonovému světu se představil nový Ondřej Moravec, usměvavý závodník s výrazem neviňátka se na stadionu mění v rychlostřelce.
Tajemství tohoto přerodu? Hlava.
Poznal prý sám sebe. Psychologa přitom nepotřeboval. "On může pomoct, ale co se mi honí v hlavě, stejně nikdo jinej neví."
Raději dlouhé hodiny rozebírá biatlonové nuance s trenérem Ondřejem Rybářem. Jako po úvodním vytrvalostním závodě sezony v Östersundu. Možný triumf si tehdy Moravec "odstřelil" dvěma chybami na poslední stojce. "Byl jsem zbrklý."
Radost z bronzu smíšené štafety
Nebýt těch minel, vybíhal by na trať vytrvalostního závodu v Novém Městě na Moravě v červeném triku vedoucího závodníka disciplíny. "Ale poučil se z toho," chválí ho Rybář. "Hodně o sportu přemýšlí, hledá, co pro něj bude prospěšné."
Vypjaté momenty ve stíhačkách v Pokljuce a Oberhofu posléze zvládl na jedničku, poprvé ve Světovém poháru skončil na stupních vítězů - druhý a třetí. "Pokud si to sám dokážu srovnat a dát do správných kolejí, dělají se výsledky jinak," ví Moravec.
Pravda, na světovém šampionátu mu ne všechno vyšlo na jedničku - po sprintu a po mužské štafetě kroutil nespokojeně hlavou zejména nad nepřesnými zásahy na střelnici.
Po čtvrté příčce v závodě s hromadným startem se chvíli nechal unášet pocitem smutku, pak v mžiku přeskočil do optimistického tónu: "Doufám, že ještě nejsem na vrcholu."
Možná za rok, pod pěti kruhy v Soči přijde jeho čas. I když sám si žádné dlouhodobé cíle a mety dávat nechce. Žít přítomností, nestresovat se věcmi kolem, zůstat v klidu, to je jeho recept na úspěch. "Ale trvalo mi to. Poslední rok dva jsem přišel na to, že nemá smysl tlačit na pilu a spěchat."
Tak spěchá pouze na běžkách s flintou na zádech, na střelnici zvládne položku vestoje vybílit v expresním tempu. Ve smíšené štafetě mu na pět terčů stačilo 22 vteřin. "V tréninku to umí rychlejc, třeba za šestnáct vteřin," říká trenér Rybář. "I za patnáct," usměje se potutelně Moravec.
Zdravé sebevědomí mu evidentně prospívá.
