Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Sníh v baťůžcích, sázka o koláč i generál. Vzpomínky na biatlonovou zimu

POSLEDNÍ STŘELBA POHÁRU. Po čtvrté položce stíhacího závodu v Chanty-Mansijsku už i trenér Zdeněk Vítek uvěřil: Gábina to dokáže. Soukalová se s přehledem držela ve vedoucí šestici biatlonistek a jela si pro velký glóbus. | foto: Tomáš Macek, MAFRA

28 2016
Trvala čtyři měsíce a napsala desítky příběhů, tak emotivních, dramatických i úsměvných. Poslední reportáž z biatlonové zimy 2015-2016 je vzpomínkou na malé střípky z této mozaiky. Na to, co jsem také zažil, viděl, popsal a občas i vyfotografoval při cestách s českými biatlonisty.

Na samém konci byla tato biatlonová zima křišťálová a na Sibiři též pořádně mrazivá a větrná, až od toho vichru i sloupy padaly. Ve svém počátku to naopak byla zima prapodivná. Dorazili jsme v prosinci do Hochfilzenu, všude zelenohnědo, krávy se vesele pásly a mezi nimi se linula úzká bílá stuha navezeného sněhu, odkud četa vojáků vybírala šutry.

Tehdy biatlonistky USA vytáhly transparent „Vraťte nám náš sníh“ a jaly se demonstrovat za snížení emisí skleníkových plynů, k čemuž Ondřej Moravec prohodil: „Přijde mi úsměvné, že tuhle akci pořádají zrovna ony, když Amerika je jedním z největších znečišťovatelů téhle zeměkoule. Ale kdo ví, snad to něčemu pomůže.“

„Při focení biatlonu se nezaměřuju jen na samotný sport, ale vždy se snažím ukázat i okolní prostředí a atmosféru. Letošní Hochfilzen se jel například skoro na trávě. To v místě, které se pyšní legendami o tom, jak tu umí napadnout metr sněhu přes noc, nikdo nepamatuje...“

Tehdy, v oněch zimně nezimních časech, Gabriela Soukalová poznamenala: „Třeba si už brzy budeme sníh převážet na zádech v batůžcích.“

Ale v lednovém Ruhpoldingu, kde chvílemi zapomínala sebe sama, už bylo všechno zase jinak. Dva dny dopadala na Chiemgau Arenu nadílka chumelenice, a když jsme s kolegou Ivo Pospíšilem po posledním závodě konečně dopsali a vyhrabali naše auto, vyslechli jsme si pochmurnou věštbu místního organizátora: „Vracíte se domů přes Mnichov? Máte smůlu. Všude kalamita, dálnice stojí.“

Doufali jsme, že se mýlí, jenže ta cesta byla podobně bláznivá jako předchozí štafeta žen, při které sedm z osmi nejlepších týmů kroužilo po trestném kole. Poté, co jsme nejprve jeli po dálnici průměrnou rychlostí 40 km/h, se šedesát kilometrů před Mnichovem provoz zastavil docela.

„Schneechaos,“ halasilo rádio, policie dálnici uzavřela, silničáři odklízeli sníh i havarovaná auta. Hodinu a půl jsme bez hnutí a bez zpráv stáli v zácpě, až jsem radši otevřel počítač a psal na další den reportáž ze zákulisí štafety, abych přestal toužebně vyhlížet jakýkoliv pohyb.

Koláč? Jedině rybíz

Koneckonců, psal jsem letos o biatlonu všude možně. V metru cestou z Holmenkollenu, zatímco kolem se kymácela podnapilá fanynka, rusky volala „Miluju Rakousko“ a nevypočitatelnými pohyby hrozila, že nám vlajkou vypíchne oči. Psal jsem i v letadle nad Sibiří, s výhledem na tajgu bez konce, nebo v mikrobusu v Chanty-Mansijsku, jehož řidič řezal zatáčky po třídách Gagarina a Engelse natolik ostře, že po dojetí do hotelu měl málokdo z nás chuť na večeři.

Davy diváků se při světovém šampionátu valily od stanice metra Holmenkollen do legendárního areálu.

VŠICHNI MÍŘÍ NA HOLMENKOLLEN. Davy diváků se při světovém šampionátu valily od stanice metra Holmenkollen do legendárního areálu.

Občas jsme i za počítači měli té práce plné zuby a byli vděčni za jakékoliv narušení stereotypu, stejně jako závodníci. To pak Michal Šlesingr vysedával u pokeru, Michal Krčmář se na hotelu osvědčil coby dočasný kameraman iDNES.cz (natolik odpovědným, že některé záběry dokonce točil opakovaně) a Lucie Charvátová se při tréninku s koučem Zdeňkem Vítkem sázela, že pokud bude pálit zestoje na menší ležkové terče, trefí aspoň tři z pěti.

„Dobře, když netrefíš, upečeš mi koláč,“ říkal Vítek.

„A když trefím, upečeš mi ho ty.“

S čímž trenér problém neměl, vždyť v mládí dokonce přemýšlel, že by se dal na kuchařskou dráhu.

Charvátová zaujala pozici, dlouze mířila - a zasáhla jen dva terče. „Tak se těším na ten koláč. Prosil bych borůvkovej a ne moc sladkej,“ žádal Vítek.

„Borůvkovej? To ne. Jedině rybíz,“ zasmála se a odjela.

Ta odpověď byla stylová. Rybíz, nebo chcete-li Rybis, je vládcem celé téhle party. Kolega Tomáš Kohout z Českého rozhlasu dokonce šéftrenéra Ondřeje Rybáře nazval generálem. Vše řídí, včetně rozhovorů o dni volna: „Boušek (Šlesingr) teď mluví pro místní noviny, Gábina bude ve čtvrt v lobby, rozhlas si natočí fyzioterapeuta a televizáci... Kde teď mám ty televizáky?“

Čekali byste, že tak zkušeného generála už nic nezaskočí? Omyl. „Co to dělá? To se ta Gábina zbláznila? Vždyť tady se pořád střílí,“ zděšeně vykřikne, když se jeho svěřenkyně ze střeleckého tréninku v Oslu vydává k buňkám zkratkou přímo vedle stavu číslo 1.

Nástřel před závodem, vždy scéna plná nervozity, očekávání, uklidňování, ale i úsměvů. V pozadí benjamínek Jessica Jislová, před ní Gabriela Soukalová, opět jednou vyrážející za glóbem.

TA NEJLEPŠÍ A TA NEJMLADŠÍ. Nástřel před závodem, vždy scéna plná nervozity, očekávání, uklidňování, ale i úsměvů. V pozadí benjamínek Jessica Jislová, před ní Gabriela Soukalová, opět jednou vyrážející za glóbem.

Nejhorší je smrt z vyděšení

Každý z té české biatlonové kumpanie je jiný. Zdeněk Vítek je studnicí klidu, nikdy nezvedá hlas a svým ženám tvrdí: „Nejhorší je smrt z vyděšení.“ Ne nadarmo o něm Eva Puskarčíková tvrdí: „Mě nejvíc potrestá, když mlčí. Hrozně mě totiž mrzí, když je smutnej nebo naštvanej. Takže to jeho mlčení je pro mě ještě větším trestem, než kdyby mě seřval.“

Trenér mužů Marek Lejsek možná z videí na týmovém Facebooku působí především jako velký bavič, fotograf Petr Slavík však připomíná: „Ve skutečnosti je pro logistiku týmu nepostradatelný.“ A další z koučů Jiří Holubec si slepil i prsty, když na Pokljuce obětavě pomáhal dát dohromady zlomenou pažbu Puskarčíkové.

Danielo Müller, potetovaný vlasáč a šéf kvarteta servismanů, nám už v Hochfilzenu u piva vykládá: „Gábina letos ten velký glóbus mít bude.“ Jiří Hamza, šéf celého svazu, si na nic nehraje a i v průběhu finále vypomáhá u trati s náhradními hůlkami. Masérka Petra Sedláčková se umí zasmát tak hlasitě, až uši zaléhají, zatímco fyzioterapeut Roman Karpíšek dokáže po závodech „zlámat“ nejedno tělo.

Kaisa Mäkäräinenová (vpravo) a vedle ní Gabriela Soukalová se svou nejmilejší hračkou – chytrým zlatým telefonem. „Tak já ten glóbus domů přece jen přivezu!

HALÓ, TADY GÁBINA. Kaisa Mäkäräinenová (vpravo) a vedle ní Gabriela Soukalová se svou nejmilejší hračkou – chytrým zlatým telefonem. „Tak já ten glóbus domů přece jen přivezu!

A potom jsou samozřejmě ti, kolem nichž se vše točí. Závodníci. Občasný „poděs“ Gabriela Soukalová, 110procentní profesionál Ondřej Moravec, bojovník proti dopingu i příležitostný politický aktivista Michal Šlesingr, showman a srdcař Michal Krčmář, zdravě oprsklá Lucie Charvátová, zmrzlík a ultraflegmatik Jaroslav Soukup, ze všeho stále tak nadšená Jessica Jislová, benjamínek Adam Václavík, smíšek Eva Puskarčíková a v neposlední řadě náruživý sportovec Veronika Vítková, o které právě Puskarčíková vykládá: „Už není až takovým Hujerem jako dřív. Už chodí jako první jen na devět tréninků z deseti.“

AUTOGRAMIÁDA. Jaroslav Soukup podepisuje stoh sponzorských kartiček, Veronika Vítková přihlíží.

RELAXACE? Jak se to vezme. Zkuste si podepsat tisíc sponzorských kartiček. Jaroslav Soukup v akci, Veronika Vítková fandí.

A Gábina teď bude učit zeměpis

Byla to zima, kdy jsme snili o velkém glóbu, neustále sčítali a škrtali body a tu a tam se do všech těch čísel a prognóz zamotávali.

Byla to zároveň zima nezměrných emocí do posledních chvil.

Po závěrečné stíhačce v Chanty-Mansijsku v českém boxu Gabriela Soukalová křepčila a oslavovala glóbus, když přišla Veronika Vítková, osmá žena poháru, objala ji, pogratulovala, ale sama měla uplakaný obličej, protože poslední závod vyčerpávající zimy doslova protrpěla. V té scéně byla skryta esence sportu, v němž do sebe protichůdné emoce tolikrát narážejí. Zdeněk Vítek na obě hleděl, načež bezradně zakroutil hlavou: „To je prostě biatlon.“

Byla to ovšem i zima ve znamení mnoha dalekých cest, na sever, do zámoří, na Sibiř.

Před poslední z nich, ze Sibiře domů, z nich konečně všechno napětí spadlo. Vítková se těšila na skialpy, Krčmář na to, jak jeho milovaná Sparta vycvakne i Villarreal, a Soukalová... Ta přece teď bude vyučovat zeměpis, protože proč by jinak tahala domů tolik glóbů, jak napsala jedna z fanynek na biatlonový Facebook.

Petr Garabík, bývalý český reprezentant a nyní servisman Američanů, mi líčil, jak nachystá sud svařáku na exhibici v Jablonci a jak z jeho prodeje budou peníze na biatlonový potěr. Ale ještě předtím jej američtí biatlonisté v baru hotelu Olimpijskaja třikrát zasypali konfetami ze závěrečného večírku...

Noc, kdy mnozí nešli spát

Takřka každý slavil konec této zimy. Český tým vzápětí vyrazil na letiště v Chanty-Mansijsku už v pět ráno, na první charterový let do Mnichova. My jsme cestovali až tím druhým, o tři hodiny později s týmy Německa, Itálie či Slovinska. Ital Lukas Hofer, rozjařený z večírku, před odletem vykládal: „Nejlepší bylo nejít tuhle noc vůbec spát.“

Pravda, vyskytly se i jiné názory. Co to kouká za nohy z chodby k toaletám? Vida, Laura Dahlmeierová si ustlala na podlaze letištní haly.

Doro Wiererová se (ejhle, prominentka) natáhla přes tři sedadla v letadle a po přistání v Mnichově snad neodtrhla oči od mobilu. Miriam Gössnerová oblékla symbolicky svetr hrající všemi jarními barvami, Japonka Tačizakiová si nasadila roušku, protože mnichovský smog je podle ní větší než ten sibiřský, a slečna Dahlmeierová se hrnula před vchod do haly, kde na ni čekala rodina, kapela v bavorských krojích, dort, kytka, půllitr piva a transparent „Fanklub vítá mistryni světa z Osla“.

Tak vzdálený se nám najednou už šampionát v Oslu zdál.

Opravdu nastal konec. Sezony i zimy. Byla dlouhá, byla únavná. Ovšem desetitisíce fanoušků se při ní biatlonem náramně bavily a o tom přece vrcholový sport také má být, ne?

Tak zase příště. Jak že to všem říkal kapitán společnosti Ural Airlines Travel, když dosedl v Mnichově?

„Těším se s vámi na shledanou při dalším letu. Tedy nejspíš příští zimu, až zase poletíte na Sibiř.“

Autor:


Témata: Biatlon




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze