Váš druhý úsek byl výborný. Kde jste v sobě našla tu energii?
Snažila jsem se do toho dát všechnu sílu, která mi ještě po sezoně zbyla. Vůbec jsem nepřemýšlela, jak to zastřílím, a jen jsem se soustředila na jízdu a na střelnici. Věřila jsem, že každá vteřina k dobru, kterou udělám, se pro náš konečný výsledek bude hodit. Ale bohužel, někdy se to tak stane, že ne každému se ten závod vždycky sejde. Někdy nebývá úplně snadné, aby se nám to sešlo všem. A člověk ani neví, proč se tak děje.
Jak jste potom prožívala závod svých kolegyň?
Holky jely běžecky skvěle. Ale na střelnici to prostě někdy nezachutná. Já vím, jaké to je. Člověk si lehne třeba o dva centimetry jinak, rány jsou najednou někde jinde a má to důsledek na přesnost.
Pociťovala jste chvílemi bezmoc?
Byla jsem nervózní. Když jsem viděla Jitku na ležce, modlila jsem se: Hlavně, ať nejde na trestné kolo, Věřila jsem, že to potom vstoje vytáhne. Pak jsem radši odešla pryč, protože tyhle stavy hrozně špatně snáším. Nemohla bych být trenér, protože by mě za chvilku kleplo. Je jednodušší být na trati, než to sledovat zpovzdálí.
Jitka Landová vám vždy dělala „bodyguardku“, hlídala vás. Teď budete utěšovat vy ji?
Určitě. Já mám pro to hrozný pochopení. Stane se. Život jde dál. Příští rok je další šance a já věřím, že se jí chopíme.
Ani tato sezona nebyla jen o jednom závodě. A vy za týden pozdvihnete v Chanty Mansijsku malý globus za vaše štafety v průběhu celé zimy.
To je pravda, je třeba hledat pozitiva. Ten malý glóbus, to je super.
