Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Proběhlo mi hlavou, že práce deseti lidí přišla vniveč, litoval Krčmář

JEŠTĚ NA TRATI. Michal Krčmář zápolí v těžkých podmínkách v Oberhofu. | foto: Český biatlon, Petr Slavík

8 2015
V cíli cítil naraženou kostrč, lopatku či žebra. Jenže mnohem víc bolely biatlonistu Michala Krčmáře vzpomínky na nepovedený štafetový závod. Kvůli dvěma pádům a dvěma trestným okruhům vzal českému týmu naděje na slušné umístění, a tak ho šéftrenér Ondřej Rybář ještě před předávkou stáhl z trati. „Mrzí mě to,“ řekl Krčmář.

Když odjížděl z druhé střelby, všimnul si u trati dalšího člena týmu Michala Šlesingra. Jeho zkušenější parťák na něj ukazoval zkříženýma rukama, přijel tedy k němu a uslyšel: Končíme.

„To byl ještě horší pocit než ta bolest ze dvou pádů,“ říkal 23letý Krčmář.

Jak se vám to daří vstřebávat?
Spíš se to nesnažím vstřebávat... Kluci to berou v pohodě. Tam jde spíš o to, že jsme přišli o nějaké body do národů kvůli mým pádům. S tím se srovnávám. To, že jsem nějak potlučený, s tím se nějak vypořádám.

Nikdo vám tedy nic nevyčítal?
Ne, vůbec ne, naopak. Kluci se snažili spíš pomoct. Říkali, že se to stane. Od kluků je naopak dvěstěprocentní podpora, spíš mě podrželi.

Doufal jste, že se ve složitých podmínkách závodit nebude a štafeta se odloží na pátek?
Ne. Doufat je špatné slovo. Spíš to dlouho vypadalo, že se závod odloží. Už se k tomu všichni přikláněli a najednou se to rozfouklo a šlo se na věc. Závod odstartoval. Sice to bylo všechno narychlo, ale nějakým způsobem se to zvládlo a odstartovalo se. Nevěřil jsem tomu, že se závod pojede, ale to neznamená, že bych měl strach jet, to vůbec ne.

Obvykle rozjíždí štafetu Michal Šlesingr. Jak jste se dostal do této role?
Nerozjížděl jsem štafetu poprvé. Pravda, bylo to poprvé, když byl Michal Šlesingr zdravý. Trenér to takhle postavil, měl k tomu své důvody. Nechci říct, že bych se toho bál. Jelikož jsem už dvakrát štafetu rozjížděl, tak jsem věděl, jak to funguje. Extra jsem to neřešil, jestli jedu první, druhý nebo třetí úsek. Trenér mi řekl, že jedu první, tak jsem se na to připravoval.

Brzy vás ale potkaly dva pády. Jak k nim došlo?
První pád byl hned po prvním stoupání, kdy jsme jeli do prvního sjezdu. V rychlosti, v prudké zatáčce, kde se nejvíc padalo, tak tam jsem spadl poprvé. Ten druhý, o kterém všichni ví, byl ten, když jsem dojížděl ztrátu a jel jsem sám. Oba pády se seběhly tak rychle... U druhého pádu se mi kousla lyže a nedokázal jsem to ustát. Zavrávoral jsem, nějakým způsobem jsem si přetočil flintu, vypadaly mi zásobníky, náhradní náboje. Ztratil jsem hůlku a nabral jsem si sníh do flinty. Na střelnici jsem musel vyfoukávat všechna mířidla. A ještě závěr, kde se dovírá komora na náboje, mi nešel pořádně dovřít. Ten první pád bych nehodnotil jako nic hrozného, tam se zlomila hůlka, ale naštěstí byl tam náš fyzioterapeut Roman Karpíšek a hned mi ji podal. To mě stálo tak patnáct vteřin. Ale druhá chyba nás stála závod.

Fotogalerie

Věřil jste i po pádech, že to ještě může dobře dopadnout?
Spíš jsem čekal, co přijde na střelnici. Nevěděl jsem, v jakém stavu je moje pažba, flinta. Jak jsem šel přes záda, přes flintu, tak jsem čekal, že možná dřevo někde prasklo. Musím to zaklepat, aspoň flinta vydržela, tu jsem nezlomil. Vyfoukával jsem ji, snažil jsem se odstřílet. Ale asi jsem byl těmi pády rozhozený, nedokázal jsem se plně zkoncentrovat, nechal jsem vleže dvě trestná kola. Nevím, jestli ten můj pád pohnul s mířidly. Ty rány byly pokaždé o kus vedle, říkal trenér. Spíš bych to přisuzoval chybám, že jsem byl kvůli pádům vyhozený z koncentrace. Pak jsem se snažil odvést od druhého kola nějaké maximum, ale to, že je závod ztracený, jsem věděl.

Druhá střelba už ale byla lepší, že?
Joo. Po pádu se člověk většinou trochu rozhodí, nejede se mu tak dobře jako před pádem. Tak jsem se aspoň trochu srovnal, druhé kolo už jsem nějakým způsobem odjel bez pádů a bez problémů. Ale zase jsem nechal na stojce tři, i když podmínky byly už mnohem lepší. Byly to moje chyby. Už jsem nedokázal ten závod ukočírovat.

Kdy jste se dozvěděl, že vás trenér Rybář stáhnul ze závodu?
Odjel jsem z druhé střelby a nenapadlo mě, že bych měl končit. Po střelnici tam stál Michal Šlesingr a ukazoval na mě zkříženýma rukama, tak jsem dojel k němu a on mi říkal, že to je konečná. Že se tak rozhodl trenér Ondra Rybář. Kdybych jel individuální závod, tak by se trenér určitě takhle nerozhodl. Prostě bych to dojel. Ale vzhledem k tomu, kde by kluci bojovali vzadu, jaké by měli postavení, tak ho naprosto chápu. Pak navíc začalo pršet, byly horší podmínky. A aby kluci soupeřili o 23. místo v dešti...

Co ve vás pak zavládlo? Zklamání? Naštvání?
Jsem typ závodníka, který závody nevzdává, nemám na to nikdy myšlenku. Když vám ukážou, že máte skončit, tak to je možná ještě horší pocit než to, že jsem potlučený ze dvou pádů. Když jsem viděl kolegy, tak mě to možná ubíjelo víc, než to, že jsem si narazil půlku těla.

Mrzelo vás to kvůli parťákům z týmu?
Přesně tak. I kolegové se připravovali se mnou. Celý servisní tým tam jezdil dvě hodiny, všichni kolem toho závodu lítají. V tu chvíli vám proběhne hlavou, že přišla vniveč práce deseti lidí. A v neposlední řadě mě mrzí, že u České republiky je značka „nedokončili“.

Jaký je plán teď? Co nejrychleji zapomenout a soustředit se na sobotní sprint?
Tohle se ani nedá moc pitvat, byl by nesmysl se v tom babrat. Ptali se mě, jestli mám náladu na nějaká média. Já s tím nemám problém. Nevím, proč bych měl ucukávat. Byly to moje chyby, chci se k tomu postavit čelem. Zkusím se dát do kupy s fyzioterapeutem a v sobotu pojedu nový závod. V tom je výhoda, pojede se od nuly a uvidíme, jak to půjde.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze