Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Čtyřicet pět minut naděje aneb Jak české biatlonistky prošly z ráje do pekla

ŠTAFETA ŽEN. Když ještě tolik štafet živilo svoji naději... | foto: Český biatlon, Petr Slavík

12 2016
Oslo (Od našeho zpravodaje) - Nastupovaly v improvizované sestavě, bez nemocné Evy Puskarčíkové. „První šestka by byl úspěch,“ říkal kouč Zdeněk Vítek před startem. V cíli skončily šesté. A přesto bude Vítka bodat osten velké promarněné šance. Toto je příběh české ženské štafety na šampionátu biatlonistů v Oslu.

Se stojkou se Lucie Charvátová trápí už při nástřelu při závodem. Zdeněk Vítek ji uklidňuje: „Neboj, to půjde. Už toho nech, dej si ještě ležku a jednu pěknou stojku si pošetři na závod.“

Šéftrenér Ondřej Rybář vzápětí třetí člence štafety připomíná: „Když budeš dobíjet, buď na každou ránu v klidu. Věř si. Dobíjení není tragédie.“

Nervózních žen je tady pochopitelně více. Vždyť co by měla říkat mladičká, teprve jednadvacetiletá Jessica Jislová? Její první opravdu velká štafeta. Zkouška biatlonovým ohněm.

„Střílej si to své,“ ponouká ji Vítek.

Na vedlejším stavu Laura Dahlmeierová laškuje s Franziskou Hildebrandovou, zatímco Maren Hammerschmidtová se tváří poněkud nejistě. Také německá štafeta má svůj slabší prvek.

Gabriela Soukalová (vlasy v culíku namísto tradičního copu, neboť změna je život...) na vteřinu přesně s hvizdem, ukončujícím nástřel, dostřílí i svoji poslední ležku, načež se uculí na Rybáře, který se na oko diví: „Jak ty to jen děláš, že vždycky musíš být poslední na nástřelu?“

Fanfáry vítají krále. Zaplněnými tribunami letí mexická vlna.

„Gábi, a jedu hlavou. Tak jako vždycky,“ pro jistotu připomene Rybář. Přeloženo: Až budeš sjíždět ztrátu, dělej to s rozumem, nezahlť se.

Jess nemají, jede za nás stín

Televizní grafika představuje nejsilnější týmy. Na videostěně se objeví nápis Czech Republic, ale u něj pouze tři fotografie: Soukalové, Charvátové a Vítkové. Chybí Jislová, před šampionátem původně jen náhradnice.

„Nemají tam Jess, my jim jí neposlali. Takže teď jede za nás stín,“ povídá Rybář. Ozývá se výstřel. „Startujou,“ prohodí šéftrenér k Vítkovi, jenž právě cosi hledá v baťohu. Bouchnou si pěstí pro štěstí.

Lisa Vittozziová se rázem ocitá s malým náskokem před ostatními. „Podívej, jak to ta bláznivá Italka roztrhala,“ ukazuje Rybář.

Český stín se má zatím čile k světu, Jislová je pátá. „Ať si Jess jede to svoje a nikam se nežene,“ přeje si Rybář. Že by telepatie? Jess poslouchá, teď už je desátá. Vleže sestřelí pět terčů z pěti, Češi si zakřičí „Jo“ a ona sama opouští střelnici s výrazem, v němž se mísí jisté vyplašení i úleva. Zato Francouzi lamentují, protože Braisazová se zachraňuje až poslední ranou a velké favoritky mají hned manko 43 vteřin.

Momentka ze závodu ženských štafet na mistrovství světa v Oslu.

Jislová se prosmýkne kolem velké motanice Rusky Akimovové se Slovenkou Fialkovou a pokračuje dál desátá. Vpředu mezitím odskakuje Kaisa Mäkäräinenová. Aspoň na chvíli si finská hvězda užívá, jaké to je uhánět na tomto šampionátu první přede všemi.

Stojka. Nikdo to neříká nahlas, ale všichni to vědí - je zde první ze dvou kritických položek české štafety. Ve stíhačce Jislová na každé ze svých stojek třikrát minula. Teď zabílí první, druhý, třetí i čtvrtý terč... a až pátý ne.

Tak rychle dobít. První oprava nevychází, ani ta druhá ne. Nechala se unést tím, jak další štafety kolem ní už odjíždějí, a příliš spěchala, pomyslí si Rybář.

Jislová se zhluboka nadechne a vydechne natolik mocně, až jí jde pára od úst. „Musela jsem se duševně profackovat,“ poví později. „Předtím jsem byla při dobíjení až moc hektická.“

Ranou poslední záchrany zasahuje terč! Utíká hrozbě trestného kola.

„Perfektní, centrová rána,“ říká Vítek.

Jessica Jislová na trati závodu štafet na MS v Oslu.

OBSTÁLA. Jessica Jislová utekla hrozbě trestného kola.

Češka ztrácí 49 vteřin a na předávce minutu, když z 18. místa vysílá Gabrielu Soukalovou do dalších bojů. „Jsem ráda, že jsem to ještě jakž takž zvládla,“ svěřuje se. „Ve štafetě jsou tam další tři lidi, kteří na vás spolehají. Z toho prostě nervózní být musíte. Ale byl to skvělý zážitek.“

Úsek česko-francouzské družby

Rybář zkoumá na tabuli pořadí a odstupy. „Kdybychom měli o 20 vteřin ztráty míň, bylo by to super. Ale ani minuta pořád není nic neřešitelného. Bylo to pro Jess psychicky náročné.“

Soukalová se zařadí do vláčku s Francouzkou Bescondovou, Slovenkou Gerekovou a Švédkou Brorssonovou a proměňuje se na druhém úseku zase v mašinu, jež není k zastavení. Stačí chvilka a Jiří Hamza, šéf svazu, od mobilu hlásí: „Gabi už ztrácí jen 45 vteřin.“

Odstřílí ležku simultánně s Bescondovou, kterou neměla ráda po stíhačce, protože milá Anais ji tehdy poněkud blokovala. Zato teď jako by byly jedna duše jedno tělo, stále spolu i na trati.

„43 vteřin.... 36... 30.“ Hlas trenéra Marka Lejska odečítá ve vysílačce ztrátu.

Gabriela Soukalová na střelnici při závodě štafet na MS v Oslu.
Gabriela Soukalová  na trati závodu štafet na MS v Oslu.

LIKVIDACE ZTRÁT. Gabriela Soukalová a její další parádní představení.

Také stojka česko-francouzské „družby“ je jako přes kopírák, znovu obě pět na pět, paráda, jejich štafetová stíhačka pokračuje.

„Jen jedna rána byla těsnější,“ říká od dalekohledu Rybář. „Gábina udělala všechno, co měla. Výborná práce.“

A může udělat ještě víc.

„Má 23 na první.... 15... 12.... Už jede s Rakušankou, tahá vláček... Už je vidět za Kazaškou, tu docvakne.“

Němky v osobě Franzisky Hildebrandové vedou, ale Gabriela Soukalová přiváží českou štafetu na předávce zpět do kontaktu s čelem závodu. „Až mě překvapilo, jak dobře jsem střílela,“ povídá prostřednictvím reproduktorů na stadionu a do mikrofonu Česká televize se pak rozhovoří o tom, že chtěla něco udělat s tím MENŠÍM deficitem, co štafeta předtím měla.

Inu, každý máme jiná měřítka...

Gabriela Soukalová (vlevo) předává štafetu Lucii Charvátové.

A TEĎ JEĎ, LÚCO. Gabriela Soukalová a její výraz „dala jsem do toho vše“. Řada je na Lucii Charvátové (v popředí).

Devět štafet nyní bojuje namačkáno ve 12 vteřinách. „Hodně vyrovnaný závod,“ říká Rybář. Paradoxně ho nyní tahá robustní Kanaďanka Beaudryová, dokonce ostatním ujíždí. Druhá už je na mezičase Lucie Charvátová. A při položce vleže je Češka neomylná!

„Lucka jde na trať první s Francouzlou, Němkou, Norkou,“ oznamuje ze střelnice šéftrenér. Kanaďanka se zasekne, Ukrajinka Pidhrušná míří na kolo a její tým už ztrácí 50 vteřin. Italky 47, Rusky 44.

Najednou jsou vpředu jen čtyři!

Charvátová ujíždí po trati kolem majestátního můstku ve vedoucí skupince s Norkou Eckhoffovou, Němkou Hammerschmidtovou a Francouzkou Chevalierovou. Nad Holmenkollenem konečně při závodě svítí i slunce, tribuny šílí, české vlajky i barvy jsou vidět.

Nádherně se na to kouká.

Je čím dál víc rozklepaná...

„Houkni na Lúcu, ať se veze, ať netahá, je tam s ní Tiril (Eckhoffová) i další silné holky,“ udílí Rybář pokyny Marku Lejskovi na trať.

Vítek se usmívá a v nadsázce pronáší: „Jen ať Lúca valí.“

Rybář přijímá jeho hru na uklidňování: „Jo, ona je mladá, zvládne to.“

Potom jako by se Češky přenesly na úplně jinou scénu. Z biatlonového ráje do pekla. Čtyři vedoucí ženy přijíždějí na stojku třetího úseku. Toto je druhá kritická položka českých nadějí. Ještě nikdy ji Charvátová nezvládla ve štafetě bez trestného kola.

Co se stane teď?

První rána letí mimo, druhá také, i čtvrtá. Vítek má oko nalepené na dalekohledu a vidí: Je zle. „Lítá jí to všude možně, je čím dál víc rozklepaná.“ Charvátová třikrát dobíjí – a už nic netrefí. Tři trestná kola!

Medailové sny se rozplývají jako pára nad hrncem. Naděje, dlouhých 45 minut tak mocně živená, je tatam.

Rybář bezradně pokrčí rameny. „Ohromná škoda. Tak dobře rozjeté to bylo.“ Vítek se opře o hrazení, nemluví, hledí do dáli, kamsi k tribunám, ale spíše jen do prázdna, a kroutí hlavou.

Když se šéftrenér vrátí ke své práci, do vysílačky sděluje ostatním do terénu: „Rád bych vám řekl, kolikátý jsme, ale Lucka pořád ještě krouží po kole.“ V těch slovech i v jejich tónu je obsažen veškerý zmar, vyvěrající z jeho mysli.

Lucie Charvátová jinak bývá veselou, upovídanou a občas i sympaticky oprsklou mladou ženou, která se na první pohled s ničím moc nepáře. Jenže právě teď prožívá obří vnitřní muka.

Opouští trestné kolo dvanáctá se ztrátou 1:38 minuty a než dojede na předávku, je tato ztráta více než dvouminutová. „Měla už být tou, která štafetě pomůže. Bohužel, stojka to ̈nepotvrdila,“ povídá Rybář.

Charvátová se vydává od cíle k buňkám, v obličeji slzy.

„Nechci nic říkat,“ pronese jen, jde dál.

My přece nemáme štafetu na desátá místa

Veronika Vítková zatím na posledním úseku čaruje. „Zabalit“ štafetu, která se zdánlivě zdá být ztracena? Svůj úsek jen tréninkově objet a pošetřit raději síly na hromadný závod? Ne, to není její styl, tohle prostě neumí. A kromě toho... žene ji i jisté naštvání.

„My přece nemáme štafetu, která by tady měla bojovat o desátá místa. My máme na víc.“

Veronika Vítková dojíždí do cíle závodu štafet na MS v Oslu na 6. místě.

SKVOSTNÝ VÝKON. Veronika Vítková a její let z 12. na 6. místo.

Vleže ani vstoje nemine jediný terč, předstihuje jednu sokyni za druhou, zatímco daleko vpředu dostává reálné kontury štafetová euforie norských žen. Podceňované byly, nenáležící do nejužšího okruhu favoritek, a přece teď Marte Olsbuová jede první před Marie Dorinovou-Habertovou i Laurou Dahlmeierovou, hvězdami šampionátu. Ohlušující nadšení si line arénou, když i vstoje napodruhé dobije a stále má devět vteřin k dobru. Ani sběratelka cenných kovů Dorinová s tím už nic neprovede.

Norky, jejichž sestava napohled ani nevypadala silněji než ta česká, jsou mistryněmi světa!

Radost vítězné norské štafety.

MY TO VYHRÁLY! Norská štafeta slaví zlato.

Vítková si zatím na trati sahá na dno sil. Předstihuje Kazašku a před sebou, i když pořád dost daleko, vidí Dorotheu Wiererovou. Moc ji nedojíždím, to už asi nepůjde, napadne ji. Ale... co kdyby? „Tak jsem to na ni ještě zkusila. Ona o mně Dorota asi ani moc nevěděla - a nakonec to vyšlo.“

Na posledním metru přespurtuje Wiererovou. Češky jsou šesté.

Jessica Jislová, která se před chvílí vrátila z vyjetí, užasle vykládá: „Nechápu, jak Verča dokázala jet tak rychle. Bez těch tří trestných kol by na nás dneska snad nikdo neměl.“

Od střelnice přichází Vítek a do mikrofonů ocení: „Naše dvě opory Gabi a Verča dnes na trati zářily jak hvězdy na nebi.“

Také Jislovou pochválí, jak se při stojce nakonec dokázala uklidnit.

Zato Lucii Charvátovou...

„Určitě ji nepochválím,“ říká. Vzápětí se vrátí do role, ve které ho všichni známe, a opět se snaží být tím chlapíkem, kterého nic nerozhází a který tu a tam vykládá, že ženy jsou stvoření nevyzpytatelná, ve kterých se stejně nikdy nemůže vyznat, a proto od nich musí kdykoliv očekávat cokoliv.

„Tohle je těžké. Částečně je člověk na Lucku naštvaný, ale ona je naštvaná sama na sebe. Nedělá to schválně. Chtěla to zvládnout. A brečet nad rozlitým mlíkem je teď už stejně pozdě.“

12.března 2016 v 10:19, příspěvek archivován: 12.března 2016 v 12:53

Zlato kam se podíváš. Takhle slaví zlato Norky... a jejich novináři. @oslo2016 pic.twitter.com/l4odF92Uvh

Norky se rychle převlékají do zlatých bund, a jásající tribuny i král Harald V. je aplausem doprovázejí na zlatý stupeň. „Konečně jsme se letos dostaly na stupně vítězů a co víc, je to na šampionátu, jsme doma a jsme první,“ jásá Tiril Eckhoffová.

Češky mizí v buňkách.

„Budeme se snažit Lucku podpořit,“ ujistí Veronika Vítková.

Pak přidá: „Bohužel to není poprvé.“

Podívejte se, jak se bydlí biatlonistům a biatlonistkám na mistrovství v Oslu:

Autor:




Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze