„I po každém tréninku ji vyčistím aspoň kartáčkem,“ povídá Jaroslav Soukup. „Zůstává tam totiž uvnitř takový bordel, mazivo a prach. A když je ošklivě a prší, musí se zároveň promazat, aby nezrezla.“
Michal Šlesingr zvládá rozebrání, očistu a opětovné složení zbraně za čtvrt hodiny. Výjimečně je schopný rozebrat i závěr malorážky.
„Na ten musíte jít se speciálním stahovákem, zmáčknout pružinu a pootočit kroužek, který ho uzavírá,“ popisuje. „Ale je dobré mít po ruce někoho, kdo vám pomůže, aby vám nevylítaly kuličky a nezakutálely se do odpadu v koupelně.“
Soukalová: Do žádných složitostí se nepouštím
Šéftrenér Ondřej Rybář považuje Šlesingra za „zkušeného kutila a modeláře“. Tím největším však byl ještě v roli závodníka Zdeněk Vítek, dnešní kouč žen.
„Ten si sám šteloval i pružinky ve spoušťáku,“ vzpomíná Rybář. „Ke klukům tohle patří. Zato kdyby něco takového dělala Gábina, měl bych z toho docela i strach.“
Však také Gabriela Soukalová přitakává: „Do žádných složitostí se u zbraně radši nepouštím.“
Základní čištění zvládne i každá z biatlonistek, ale složitější úpravy a seřízení malorážky jim radši provádějí trenéři. „Holky mají ke zbraním jiný vztah. Nejsou tolik technickými typy,“ soudí Rybář. Veronika Vítková se posuměje: „Když se mě ptají na zbraně, je to stejné, jako když mám vykládat o autech.“
Kontrola dioptru? Nastavení rysky a spouště? To je práce pro kouče.
Muži-biatlonisté naopak dokážou na tratích zareagovat i na nenadálé technické trable. Když Soukalové v lednu 2014 upadl při pohárovém sprintu v Anterselvě palec v závěru, byla rázem ztracena. „Zato přihodit se to někomu z kluků, dokázal by s tím i odstřílet. Jen by musel přenastavit kroužek v závěru,“ poukazuje šéftrenér.
Soukup v mládí experimentoval s doladěním svých klapek (stínítek) na obě strany. Vítková pro změnu hlásí: „Mám dva roky přidělanou na dioptru takovou tyčku, která slouží k jeho lepšímu otvírání.“ Ovšem žádnou zázračnou vychytávku už nejspíš ani vymyslet nelze.
Ženy z českého týmu, především Vítková a Puskarčíková, jsou expertkami na zkrášlování malorážek. Minulou zimu v Östersundu s tím začala Eva Puskarčíková, když si na lauf (hlaveň) pořídila pásku á la zebra. Polepila s ní vzápětí i pušky některých kolegů.
„Mně se ale potom střelba nepovedla, tak ta zebra šla okamžitě dolů,“ vzpomíná Šlesingr.
Vítková si loni zbarvila lauf do růžova, stejnou barvu vyznává i Johannes Boe. Letos zatoužila po změně. „Proto jsem lauf hodila do bílé a nastříkala na bílo i zásobníky. Ale v Canmore jsem pak objevila kytičkovanou izolepu.“
Díky té nyní její zbraň vypadá skutečně velmi netradičně a žensky.
„Tak tohle mě fakt neláká,“ pousměje se Soukup.
Šlesingr: Ořech je hezčí na pohled
Ani Soukalová, ačkoliv se jinak o design zajímá, se k barevným kreacím laufů nepřipojila. „Mám to s nimi stejné jako s tetováním. Nikdy bych si tetování nenechala dát, protože se rychle okouká.“
A také Šlesingr si lauf nebarví. „Zato mi na něm občas někdo udělá při závodě uzel,“ vtipkuje.
Pažbu mu, podobně jako dalším reprezentantům, vyrobil na míru truhlář Josef Šemberk, Rybářův švagr. Dřevo používá dvojí: buď ořech, nebo lípu. Ta je lehčí a pružnější, ořech tvrdší a odolnější.
„Lípa snáz rupne,“ porovnává Šlesingr. „A ten můj ořech je navíc i hezčí dřevo na pohled.“
