Kaisa Mäkäräinenová na stupni vítězů, ruce triumfálně nad hlavou, na tváři úsměv. Tato fotografie zdobila ve čtvrtek titulní stránky finských deníků. Biatlonová královna země tisíců jezer měla po vytrvalostním závodě konečně svoji vytouženou medaili. Co na tom, že „pouze“ bronzovou.
„Je to pro mě velká úleva,“ ujišťovala.
Nezopakují se tak už šampionát v Novém Městě 2013 ani olympiáda v Soči 2014, odkud se vracela smutná, pokořená a bez cenných kovů. Tolik se potom bála, že selže i tentokrát, jen kousek od města Joensuu, kde žije.
„Mým cílem je v Kontiolahti jedna medaile, jakákoliv,“ tvrdila před šampionátem 32letá Finka. „Moc dobře totiž vím, jaké maličkosti vás v biatlonu dokáží sesadit ze stupňů vítězů. V Soči i v Novém Městě jsem byla vždy jednu ránu od pódia.“
Je jedinou z kandidátek cenných kovů, která v Kontiolahti může říci: Spím během mistrovství doma, ve své vlastní posteli.
V Joensuu studuje pedagogiku na Východofinské univerzitě, obor fyzika a matematika. V Joensuu se také usadila se svým partnerem, učitelem Jarkkem, který byl kdysi i servismanem kanadského týmu. A tady se zároveň Mäkäräinenová věnuje svým koníčkům. Možná vás jejich výběr překvapí: pletení, háčkování, zahradničení.
Má toho pochopitelně ráda mnohem víc. Jen namátkou: italskou kuchyni a kulturu, scenérii Alp, architekturu, čerstvě utržené květiny, finské filmy, latte macchiato nebo Pummi, kočku své mámy.
Kouč: Kaisa nic neponechává náhodě
Finský biatlon = Mäkäräinenová, platilo v posledních letech, při veškeré úctě ke zlepšující se 27leté Laukkanenové a k finským mužům.
S velkým křišťálovým glóbem v březnu 2014
Z let 2011 a 2014 vlastní dva velké křišťálové glóby. V současné sezoně vyhrála pět pohárových závodů, dvanáctkrát stanula na pódiu a až do sprintu v Oslu nosila i žluté číslo první dámy Světového poháru. Nyní zaostává za Darjou Domračevovou o pouhé čtyři body a při finále v Chanty Mansijsku to ještě bude velká bitva dvou velikánek.
„Kaisa sport hodně prožívá. Umí obrečet závod tak moc, že se s ní nedá mluvit, to jsem zažil v Novém Městě,“ vypráví český kouč Ondřej Rybář. „Mimo trať je přátelská, hlásí se k nám na letištích, pohovoří. Ale jakmile dojde na závod, dokáže být extrémně koncentrovaná.“
V očích finského šéftrenéra Markko Laaksonena je Mäkäräinenová až perfekcionistkou. „Kaisa nikdy nic neponechává náhodě. Vždy má jasný plán a cíl, vždy chce být perfektní. Ale tato snaha může být zároveň i její slabinou,“ uvedl Laaksonen pro časopis Biathlonworld.
„Pokud totiž potom nejdou věci podle jejího plánu, těžce se s tím srovnává. Dřív byla schopná vzdávat závod v hlavě už dopředu, pokud měla zrovna špatný den při nástřelu. Ale to se naštěstí změnilo k lepšímu.“
Letos si libovala, že přes léto tentokrát nebyla nemocná, a příprava byla tudíž ideální. Konečně se naučila střílet stojku, říkali o ní zkraje sezony.
„Ležku jsem už dřív uměla na 90 procent, ale má stojka, to byl občas postrach,“ sama přiznala.
„Od začátku této sezony jsem však našla střelecký rytmus. Musíte brát v potaz, že jsem se biatlonu začala věnovat relativně pozdě, až ve dvaceti. Přišla jsem z běhu na lyžích, proto jsem bývala mnohem nervóznější na střelnici než na trati. Trvalo mi déle, než jsem se stala dobrou střelkyní.“
Přesto také letos zažila horší střelecké dny. Pětkrát za závod minula terč i koncem ledna v Anterselvě. Navíc tou dobou bojovala s nachlazením. Tehdy znejistěla, vždyť termín šampionátu v Kontiolahti byl stále blíž.
O volném pohárovém týdnu v únoru pravidelně jezdila z Joensuu do areálu, trénovala tady, chtěla si vtisknout do paměti každou nuanci zdejší střelnice.
„Vyhovovalo mi, že střílím jen na papírové terče a nevidím své výsledky okamžitě,“ tvrdila.
Před rokem vyhrála při Světovém poháru v Kontiolahti naprosto vše. Tři starty, tři triumfy. „To bylo až neskutečné, bláznivé. Dodnes si z toho víkendu moc nepamatuju,“ vzpomínala. „Po závodě jsem se vždy věnovala médiím, potom jela na masáž, domů a večer jsem tam dělala naprosto běžné věci. A pak mi v neděli teprve došlo: Vždyť ty jsi tady vyhrála tři závody!“
Zároveň však sama sebe dostala pod tlak.
Znáš tu každý kout, tak proč se stresuješ?
„Bohužel, finští fanoušci se nyní nespokojí na šampionátu s jedinou Kaisinou medailí, kterou tu vyhlásila za svůj cíl,“ byl přesvědčen šéftrenér Laaksonen.
Čím více se blížil den D, spaloval její mysl kotel obav. Chodila po areálu a všude viděla siluetu sebe samé, na billboardech i na plakátech. Kaisa Mäkäräinenová, tvář mistrovství. Jenže ta skutečná Kaisa, ta z masa a kostí, byla příliš nejistá, příliš nesvá.
„Uvědomovala jsem si: Jsem příliš nervózní. A bála jsem se: Tohle skončí průšvihem.“
Pak si sedla na tribunu a deset minut se odtud tiše rozhlížela. „Promlouvala jsem sama k sobě: Znáš tady přece každý kout, vše je vlastně stejné, jako když tady trénuješ. Tak proč se stresuješ?“
Uklidnila se, přesto diváky žádala: „Pamatujte, nejsem stroj, ale jen člověk.“ Stroj by si možná poradil s větrem a chumelenicí při sprintu, ale člověk Kaisa ne. Skončila v něm až pětatřicátá a přes veškeré úsilí se ve stíhacím závodě dokázala zlepšit jen na 12. místo.
Při středečním vytrvalostním závodě po trati letěla, rychleji než kdokoliv. Byla na ní o 29 vteřin rychlejší než Dahlmeierová, o 40 než Domračevová, o 1:12 minuty než Soukalová. Dva terče sice minula, o medaili si však řekla.
Kaisa Mäkäräinenová
„Odvedla jsem dobrou práci,“ prohlásila za cílem a objala senzační vítězku Jurlovovou. V létě ty dvě spolu trénovaly v Kontiolahti. „Jsem ráda, že jsi zlatá právě ty,“ řekla jí Mäkäräinenová.
Dnes dostane v závěrečném hromadném závodě ještě jednu (poslední?) medailovou šanci. Využije ji?
A hlavně... co bude pak? Možná už brzy se vytratí z biatlonové scény. Zprávu, že mistrovství v Kontiolahti bude jejím rozlučkovým, loni vydala Mezinárodní biatlonová unie IBU. Později ji sice manažer Mäkäräinenové dementoval, snad aby nebyla pod ještě větším tlakem, přesto... „Loučit se doma je krásné, ne?“ říká Ondřej Rybář.
Rovněž Ondřej Moravec tvrdí: „Pro Kaisu byla důležitá olympiáda v Soči. Ta se jí nepovedla, ale čekat další tři roky do příští olympiády se jí těžko bude chtít. Přece jen na ženskou už nějaký věk má. Rozhodnutí ukončit kariéru na domácím mistrovství by bylo dobré rozhodnutí.“
V reklamě pro svého sponzora, firmu John Deere, vyrábějícího lesní techniku, usedá Mäkäräinenová za volant buldozeru a pracuje v lese. Denně je tento spot k vidění před závody na videostěně na stadionu v Kontiolahti.
Zlé jazyky se značnou dávkou nadsázky tvrdí, že až tento šampionát skončí, přijede Mäkäräinenová s buldozerem, zahrne celý areál a bude veta s biatlonem ve Finsku.
Tak to pochopitelně neskončí.
„Dokonce i ti jejich muži se už výkonnostně zvedají a přibývá jich, viděli jsme to také na závodech před sezonou,“ říká Rybář.
Starosta Kontiolahti při sobotní tiskové konferenci líčí, jaké světlé zítřky chystají pro zdejší areál, v němž zřídí moderní tréninkové a školící centrum.
A přece, bez Kaisy, pokud skutečně odejde, bude biatlon pro Finy jiný a jaksi prázdný - doslova i obrazně. Sobotní štafeta mužů, kdy na tribunách jednoznačně dominovali ruští fanoušci v porovnání s velmi skromnými ostrůvky Finů, toho byla důkazem.
