Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Běžkyně Kamínková: Jsem žena. Měla bych myslet na děti

Běžkyně Petra Kamínková | foto:  Radek Cihla, MAFRA

25 2010
V sedmatřiceti letech už nesní o velkých úspěších. Možná právě proto zůstává v Česku nejlepší vytrvalostní běžkyní. Legenda Petra Kamínková si závody především užívá, ale teď touží po triumfu v prvním ročníku Olomouckého půlmaratonu, jehož je patronkou.

"Budu doma více nervózní, protože v zahraničí beru závody tak, že buď něco předvedu, nebo ne," přiznává atletka před sobotním závodem.

Bude pro vás znalost prostředí výhodou, nebo je spíše svazující?
Cítím větší zodpovědnost, přijde hodně lidí. Nemyslím si, že bude znalost prostředí velkou výhodou.

Má trasa zrádná místa?
Zrádná? Je to půlmaraton – 21 kilometrů, strašně dlouhé, což je samo o sobě zrádné. Trať zrádná nebude v ničem, protože je pěkně dělaná. Člověk nesmí přepálit začátek, podmínky při větší teplotě budou velmi těžké. Asfalt se hodně vyhřeje, takže si to běžci pořádně užijí.

Ani dlažební kostky v centru města nejsou zrádné?
Ve srovnání se silničním během v Praze se bude běžet po kostkách jen kousek. Ani nepřemýšlíte, že po kostkách běžíte. Bude to asi jen čtyři sta metrů, takže v pohodě.

V jaké formě jdete do závodu?
Já nevím. Teď mám moc závodů každý víkend. Je sice super, že bude teplo, ale červen je na půlmaraton hodně pozdní termín. Půlmaratony a maratony se běhají naposledy v květnu. Myslím, že všem – ne jen mně – už síly docházejí, protože závodů je spousta. Dvacet jedna kilometrů je dvacet jedna kilometrů. Kdyby to bylo pět, je to v pohodě. Musíte mít vytrvalost a forma v závěru sezony trošku ustupuje. Doufám, že v Olomouci nepodám žádný ostudný výkon, ale budu za něj šťastná a v cíli se budu radovat.

To skoro zní, jako byste se zříkala role favoritky. Budete se v cíli radovat, jen pokud skončíte na bedně, ne?
Favoritkou jsem jen asi mezi Češkami, to jo. Ale myslela jsem si, že na prvním ročníku třeba nebudou africké běžkyně, že tady budu bojovat s českými holkami a třeba vyhraji první ročník, abych se zapsala do historie Olomouckého půlmaratonu. Jenže co jsem slyšela, tak Afričanky přijedou. A já s nimi svedu boj. Už několikrát jsem keňské či etiopské běžkyně porazila, takže si stoupnu na startovní čáru a nepoběžím s tím, že jestli jsou dvě, tak skončím třetí. Alespoň jednu chci porazit.

Je to výzva?
To určitě. Když je porazím, bude mě umístění více těšit, než kdybych byla před někým o pět minut.

Jste legendou půlmaratonu v Česku. Jak dlouho ještě chcete závodit, dá-li se to vůbec plánovat?
Nedá se to plánovat. Chtěla jsem jet na olympijský maraton do Pekingu, ale zranila jsem se, protože jsem strašně moc trénovala. Všechno záleží na zdraví. Jsem žena, takže bych měla myslet na děti, ale já jsem sportem hrozně nadšená. Nechci říct, že je to smysl mého života, ale životní styl ano. Jsem pořád mezi mladými lidmi. Ráda se směji, jsem veselá. A mezi sportovci je to úplně skvělé. Když se něco v životě stane, tak to tolik neprožívám, ale beru věci sportovně.

Petra Kamínková

Tak jste brala i zranění před olympiádou v Pekingu, nebo je to největší zklamání vaší kariéry?
Nechci mluvit o zklamání, ale byla jsem z toho strašně smutná. Olympiáda mě stála moc úsilí. Jezdila jsem do Tater na soustředění, kdy byl sníh, led. Běhala jsem v chumelenici v příšerném počasí, stále pršelo. A potom přijde zranění. Hrozně mě to mrzelo. Dva měsíce někde makám a pak se stane tohle. Od té doby jsem si řekla, že nechám závodům volný průběh a buď vznikne výsledek, ze kterého budu mít radost, nebo ne.

Čili dokud budete mít z běhu radost, není důvod končit? Tělo zátěž zvládá?
Tělo zátěž sem tam nezvládá, ale pořád je to dobré. Vždycky říkám: Bolí mě noha, tak si dám týden pauzu. Hlavně že to není nic horšího – nějaká vážná nemoc.

Téměř vůbec neběháte maratony. Proč?
Běhám jeden maraton ročně. Jednou za rok si musím zjistit, jak ta atletika bolí. Jinak ze mě asi maratonská běžkyně nebude, protože já se u toho běhu děsně nudím. Půjdu si ho zaběhnout s kamarádkami, ale na nějaký výkon to není.

Maraton je příliš dlouhý?
Moc bolí. Je to taková nuda prostě.

Žijete na Svatém Kopečku. Je to ideální místo pro relax?
My tam máme práci, takže já moc nerelaxuji. Ale chodím alespoň do sauny a na bazén. Když je krásně, tak si s manželem vyjedeme na kole. Ujedeme třicet kilometrů – vyloženě relax. Jedeme pomaličku, vychutnáme si přírodu, zastavíme se na jedno pivo, dojedeme domů a otevřeme zase tu naši hospodu.

To je pro vás nejlepší odpočinek?
Jo, na kole. Když je teplo a já dýchám přírodu. Jedu na Hrubou Vodu nebo se jdu jen projít do lesa. To mě strašně nabíjí. Hlavně když je sluníčko.

Jak často musíte trénovat, abyste se udržela na špičce?
Musím trénovat každý den a někdy dvoufázově.

Co tomu říká váš manžel?
Když mám výsledky, tak má radost a chlubí se mnou, jak běhám. Ale taky není rád, že pořád cestuji a že jsem skoro každý víkend pryč. Jezdím na soustředění. Má tendence mi to zakázat, ale já se nenechám.

Petro, netlačí vás už manžel do založení rodiny?
On mi to zatím neříká, ale myslím si, že by rodinu chtěl. Spíš by mě ale chtěl mít už doma. Jinak to taky moc neřeší, protože u nás pobíhá spousta dětí. Nemluví o tom.

Povídají si s vámi štamgasti ve vaší hospůdce o závodech?
Pořád. Moc mi fandí a pokaždé, když přicházím se sportovní taškou, tak se mě hned ptají, jak jsem závodila. Je to příjemné.

Jaký máte v atletice sen?
Sen jsem měla minulý rok. Chtěla jsem se nominovat na vrcholnou akci na dráze, kde by byli všichni top atleti, což je ten maraton. Ale limity na něj jsou vysoké a nedosáhnu jich. Až přestanu závodit, chtěla bych si vyjet někam do Alp a zaběhnout si tam. Strašně miluji hory. Zaběhla bych si závod, ale vnímala prostředí. Chvíli bych běžela, chvíli se procházela. Ale že bych v atletice chtěla ještě něčeho dosáhnout? Tomu už nechávám volný průběh.

Úspěchem by byla výhra v prvním ročníku Olomouckého půlmaratonu.
Ježišmarjá! To je ten sen!

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze