Při pohledu na uvolněně pádícího jamajského šampiona Usaina Bolta u televize kdekoho napadá: "To by mě zajímalo, za kolik bych tu stovku dal já." A leckde se rozjede furiantská debata.
"Pod třináct vteřin určitě!"
"Ty? Vždyť nedoběhneš ani tramvaj."
"Tebe bych dostal určitě."
"Mě? Já to na průmyslovce běhal za dvanáct pět."
"Vsaď se!"
Podobnou hádku jsem nedávno zažil. Většinou zůstane u hecování, málokdo se vypraví na dráhu a otestuje se v královské atletické disciplíně. Není známo, jak rychlý je obyčejný Čech. A tak jsme zvali lidi různého věku a různých profesí: Pojďte si zkusit stovku. Kývl kardiochirurg Pirk, squashista Koukal, fotografka Saudková, právník Louda, podnikatel Krátký, tělocvikářka Synovcová, malé i větší děti.
KDE JE CÍL? Milý pan startér vysvětluje základní pravidla sprintu na sto metrů. Fotografka Saudková už zřejmě vyhlíží cílovou pásku.
Když si od internetového slovníku necháte z angličtiny přeložit slovo "bolt", vypadnou výrazy: Utéct. Šíp do kuše. Splašit se. Blesk. Šipka. Úder hromu. Ono vlastně není divu, že je Usain Bolt olympijský vítěz, mistr světa a světový rekordman, že?
Ač nemáme patřičná příjmení (zvlášť kolega Louda), stojíme na oranžovém oválu stadionu pražské Slavie u bloků. Soustředění. Napjatí. Celý svět se každému náhle vměstná do jeho 122 centimetrů široké dráhy, která vede do cíle.
Sprint v květované sukni
S nastraženýma ušima čekáme na povely startéra, který v ruce třímá opravdovou startovací pistoli. Nepropásnout výstřel. Vyrazit vpřed a uhánět jako o život. Během nějakých dvanácti až dvaceti vteřin ze sebe musíme vyždímat co
nejvíc energie.
"Fouká nám protivítr!" upozorňoval o pár minut dřív s úsměvem Jan Pirk (61), nadšený vytrvalec, cyklista a bývalý pozemní hokejista. "To musíte napsat, pane redaktore."
Vítr, přiměřené teplo, velká nadmořská výška, moderní povrchy, tretry a dresy. To vše může sprinterům pomoct k rekordům. Nám se vydařilo počasí, slávistická dráha hezky pruží, ale tím srovnání s profíky končí. Nikdo z nás stovku v poslední době neběžel, jedině squashista Jan Koukal asi náležitě pečuje o svou kondici.
Sára Saudková (41) přišla v sukni, jak předem avizovala: "Žádné trenýrky ani tepláky nevlastním!" Jen si místo střevíců obula "prestige". Nahradila původně nominovaného tchána Jana Saudka (74), aby zachránila čest rodiny. Slavný fotograf miluje cvičení a závody, jenže v programu zrovna měl televizní natáčení.
Šestiletá Anička Němečková, reprezentantka nejmladší generace, se rozplakala. Pozorovala, jak ostatní cvičně startují z bloků, a...
"Dostala jsem strach, že jsem to zapomněla," vysvětlovala. Po chvíli ale taky stylově zaklekla a vzápětí pelášila v dětském rozběhu za bratrem Ondrou (10) a favoritem Dominikem (13).
Její sestra Josefina (4) se nebála ničeho. Odevzdala plyšového medvídka Pú babičce, a přestože "zaspala" na startu a ve finiši opustila svou dráhu, první stovku v životě zvládla suverénně.
Ulil jste start!
Do ženského klání se na poslední chvíli přihlásila i Dominikova máma Renata, která na Slavii původně jen doprovázela syna. Bloky, krásná dráha, startér a časoměřiči. Ojedinělá příležitost ji nalákala.
Vyrovnaný souboj dam se rozhodl až v závěru, jenže největší drama se stejně konalo v mužském finále. Byť o nic nešlo, chtěli jsme letět jako Bolt. "Na místa, připravte se. Pozor."
Prásk! Hurá vpřed. Naplno. Koutkem oka se zadostiučiněním pozoruju, že vedle mě nikdo není. Ani Honzu Koukala nevidím. Že bych si zlepšil dávný osobák 12,4? Cíl. Jo!
"Ale my to nechytli," hlásí hned časoměřiči. Nepostřehli totiž, že startujeme. Cože? Poběžíme znova. Ne! Představa druhé ostré stovky po sobě v poledním horku mě nevábila. Měl jsem toho dost.
Pirk rovnou říká: "Já už nejdu. Zatahalo mě ve stehně. Čekají mě závody. Nechci se zranit." Jeho čas jsme posléze kvalifikovaně odhadli na 15 vteřin. Já uslyšel, že jsem stejně "ulil" start (vyběhl ještě před výstřelem) a že bych podle pravidel, která začnou platit v příštím roce, byl rovnou diskvalifikovaný.
Tak znova. Zase vedu. Až do půlky trati. Jau! Pak mě prudce kouslo v zadní části stehna. Padám. Dosud jsem takový kolaps viděl jen v televizi. Natažený sval. Nebo natržený?
Odvalím se na lavičku. Z pozice pořadatele se nechtěně dostávám do hlavní role. Ležím jako lemra. Točí se mi hlava, žaludek plave. Tělocvikářka Pavla masíruje ztvrdlou nohu, profesor Pirk radí cviky. "Tohle je klasický pracovní úraz," říká právník. Dominikova maminka přibíhá s vodou, Sára Saudková loví z tašky želatinové papoušky: "Třeba vám pomůže cukr!"
Ta péče mě dojímá. Děkuju za ni. Děkuju všem za účast, omlouvám se, ležím. Musím se smát. Tohle by se Boltovi určitě nestalo.
Devět běžců. Nejblíže Boltovi skončil squashista KoukalUsain Bolt, atlet, 22 let "Rodiče jsou před startem nervóznější než já. Říkám: Užijte si to. Já si to užívám." Stovka v jeho podání je show v jamajském stylu. Před závodem se co chvíli rozesměje, vypráví vtipy soupeřům, chytá je za ramena. Šklebí se na kamery. Ještě při představování závodníků na stadionu, kdy do výstřelu zbývá minuta, máchá dlouhatánskýma rukama, naznačuje, že poletí jako šíp. Dřív se sprinteři pekelně soustředili, ponořili se do svého světa. Sotva mávli divákům. Teď napodobují Bolta. Skoro dvoumetrový mladík s úžasným talentem však na sebe nepotřebuje upozornit laciným šaškováním. Smích, tanec, legrácky. To je jeho přirozenost. Samozřejmě musí v tréninku dřít, takové svaly jen tak nevyrostou. Ale život i sport bere vesele. Běží uvolněně. Snadno vyhrává. A bujaře slaví. "Běžel jsem tak na 80 procent. Čeká mě kvalifikace na mistrovství světa. Nechtěl jsem riskovat." Zástupce profesionálního sportu při testu MF DNES splnil povinnost. Měl nejlepší čas. A to nedřel naplno, aby se nezranil. Nikdy předtím nestartoval z bloků a po výstřelu z pistole. "V tréninku skoro vůbec neběhám po rovině," řekl nejlepší český squashista. "Venku si dávám jenom schody a kopce." Při svém sportu potřebuje bleskovou reakci a okamžité zrychlení. Stovka pro něj byla novinkou. "Před startem je to zvláštní chvilka. Člověk cítí to vzrušení, těší se, až bude moct konečně vyběhnout." Coby sportovní fanatik si udržuje přehled o nejdůležitějších výsledcích. Boltovo představení na něj udělalo dojem: "Z jeho výkonů každému klesne brada. A jeho komediantství osvěžuje atletiku. Američani jsou bez emocí, to není ono." "Ke konci už mi docházely síly. Posledních dvacet metrů jsem nedýchal, snažil jsem se nějak dotlačit do cíle." Ačkoliv ho jeho profese často drží v zajetí až do večera, snaží se aspoň jednou týdně utrhnout na fotbal nebo na tenis. Však na Slavii závodil v botách oranžových od antuky. "Stovka mě bavila!" tvrdil soudce Tomáš Louda. "Dlouhý běh mě nebere, vždycky jsem se při něm trápil. Zato sprint je výbušný, akční. Mám ho rychle za sebou." Když viděl v televizi Boltův triumf, hned začal vzpomínat, za kolik zvládl 100 metrů na gymnáziu. "Bylo to něco přes dvanáct vteřin. Ale to jsem měl o patnáct kilo míň. Zajímalo mě, za kolik bych to dal teď. A o den později jste mi zavolali. Super, díky za pozvání na příjemnou akci." 13,4. Druhý nejlepší čas dne. "Bál jsem se, že to bude horší, okolo patnácti vteřin. Jsem spokojený." "V posledních chvílích před startem jsem se vyhecoval. Měl jsem chuť. Věřil jsem, že to dám." Hraje tenis a golf, nedávno zaběhl nejlepší čas uplynulého školního roku na pražském gymnáziu Nový Porg na 60 metrů: 8,6 vteřiny. Dominik Kreidl se do své premiéry na stovce pustil s ohromnou vervou. Každý jeho krok duněl stadionem. "Uteklo mi to rychle, ale po startu jsem se moc rychle postavil," vyčítal si. Ano, z podřepu v blocích je potřeba se napřimovat zvolna, aby sprinter využil energii z odrazu. Síly mu neubývaly. "Klidně bych běžel dál, až po padesáti metrech jsem se rozjel." Jeho čas – 13,7 vteřiny – je výtečný. "Pochlubil jsem se s ním kamarádovi a ten mě pochválil," říká. Na Boltův rekord na stovce ho upozornili až kamarádi na Facebooku, kteří si do statutu napsali: Bolt je génius. "Až pak jsem se na jeho běh podíval ve zprávách a na internetu." "Byl to nezvykle intenzivní výkon. Během chvíle musí člověk vydat všechno, co může." Amatérsky jezdí motokros, pročež se udržuje v patřičné formě. Běhá delší tratě, jezdí na kole a na kolečkových bruslích. "Zamlada jsem házel oštěpem," vybavuje si Michal Krátký. "Odmalička mě naši tlačili ke sportu. Kdybych nemohl nic dělat, aktivita by mi chyběla." Nevěděl, co od stovky čekat. Překvapilo ho, že po ní i večer cítil bolest v nohou. "Těší mě, že jsem nepropadl, zvlášť před televizní kamerou," připomněl přítomnost kolegy z iDNES.tv. "A rád budu vzpomínat na setkání s profesorem Pirkem i Sárou Saudkovou." Přitahují ho špičkové výkony a Bolt je zaručuje vlastně pokaždé. "A jeho excentrické výstupy rekordy ještě okoření. I když já bych se tak chovat nedokázal." Jan Pirk, kardiochirurg, 61 let "Bylo to hezké, ale i beznadějné, když jsem viděl, jak mi mládí utíká." Málokdo vám dokáže spravit srdce tak precizně jako profesor Jan Pirk a málokdo tak rád běhá. Pirk je však vytrvalec, nikoliv sprinter. "Při maratonu jsem nedávno mezi 35. a 40. kilometrem předběhl asi 300 lidí," říká. "Mládí je výbojné, ale nedokáže si tak dobře rozvrhnout síly." Na stometrové trati jeho přednosti nevyniknou, je pro něj příliš krátká. Poctivě se rozcvičil, dal si pár koleček na zahřátí, přesto ho před cílem zatahalo ve stehenním svalu. "Na gymplu jsme běhali šedesátku," vzpomíná. "Stovku jsem si zkusil až tady s vámi. Ale na její finále na olympiádě a na mistrovství světa se vždycky rád podívám. Zaujalo mě, že teď v Berlíně vyhrál nejvyšší muž a nejmenší žena. Takže ona ta výška není úplně nejdůležitější." "Překvapilo mě, jak pomalu jsem vstala z bloků. Slečna vedle mě vyrazila šestkrát rychleji." Na atletice má radši delší tratě, dálku, výšku, oštěp. Ovšem Boltův styl tělocvikářku Synovcovou okouzlil. "Běží krásně, jeho technika je fantastická. Ostatní dřou, on to zlehka vyklusne, tančí, nemá křeč." Sama na Slavii vyhrála ženský běh. O 24 let mladší soupeřku udolala v závěru. "Řekla jsem si, že bych měla popoběhnout. Kolegyně se mi kvůli času bude posmívat, na FTVS jsem byla aspoň o vteřinu rychlejší. Ale mně se ta vaše pohodová akce stejně líbila." Na pražském církevním gymnáziu neučí mnoho nadaných atletů. "S tělesnou zdatností dětí je to vážně horší a horší. Ale je fakt, že naše děti jsou jinak zaměřené. Malují, hrají na tři různé nástroje, umějí několik jazyků, vypočítají vám cokoliv. Mně zbývá jediný úkol: moc je při tělocviku neotrávit," říká s nadsázkou. Barbora Průchová, studentka, 17 let "Začátek mi vyšel, ale postupně jsem zpomalovala. Nebyla jsem unavená, ale tělo mě neposlouchalo." Ještě ve středu dopoledne seděla za stolem a zapisovala, jak si kdo v jedné velké firmě vybral dovolenou. Pak studentku Báru z letní brigády vytrhla překvapivá výzva: "Chceš si zkusit stovku? Za dvě hodiny na Slavii. Z práce tě omluvíme." "Tak jo," souhlasila po chvíli. Dřív závodně plavala, pak ovšem přestala stíhat sport i školu, a tak se věnuje učení. Běhá nanejvýš na metro, radši se na chatě projede na kole. Mezi ženami přesto skončila druhá, jen o dvě desetiny za vítězkou. "Uteklo to docela rychle, bylo to rozhodně lepší než dřepět v kanceláři. I když šedesátka mi sedí víc," říká. Barbora Průchová patří mezi menšinu, která při střetech Bolt – Gay přeje americkému sprinterovi. "Ale i Bolt je fajn," tvrdí. "Je vtipný, zajímavý."
"Když běžím bez kočárku, je to nevšední pocit. Jsem na sebe pyšná, čas je na tu bídu fajn." V Prokopském údolí v Praze šlape cyklista. A najednou ho začne předjíždět kočárek. Tlačí ho vyšší dáma s vlnitými vlasy. Fotografka Sára Saudková. "Rázuju rychle jako stroj, ještě mě nikdo nepředběhl. Jít pomalu je pro mě duševní trýzeň." Hrávala volejbal, pak s bývalým partnerem Janem Saudkem chodila cvičit a zvládala s jedinou přestávkou dvacet shybů s nadhmatem. Teď ji ve formě udržují děti. "Třeba v běhu poslední záchrany před blížícím se autem by mě nepředehnal ani Bolt," žertuje. Stovku na Slavii ovšem vzala zcela vážně. "Když už běžím, tak pořádně! Kdy se mi ještě poštěstí, aby vedle mě stál ten pan střelec?" O Boltovi četla jen v novinách. "V těch vašich. Nejsem fanoušek, ale mám z něj radost. Člověk má posouvat hranice, v lékařství nebo sekání trávy. Až přestane, bude to konec všeho." "Moc mě to bavilo. Poprvé jsem si vyzkoušel bloky. A nejvíc se mi líbila startovací pistole." Na Boltovy sprinty se Ondra se svými sestrami nedívá. "Jenom máma o něm doma mluvila," říká. Do stovky se však položil se vším elánem. Trénuje ve škole, kde mají atletickou dráhu. Hrál florbal, možná zkusí házenou. "Chtěla jsem ho dohnat, ale běžel strašně rychle," prohlásila obdivně šestiletá sestra Anička. Ta na mámě vyzvídala, co ji vlastně na stovce čeká: "Děda se vrátil z nemocnice a pořád se díval v televizi na lidi, jak závodí. Mamka mi jeden závod ukazovala a říkala, že to bude stejné, jenom bez překážek." Přesto měla trému. Zato čtyřletá Josefina si žádné rozpaky nepřipouštěla. "Ale pozdě vystartovala, zůstala sedět na bobku," řekl Ondra. Jeho čas mu připadal "akorát". Předem sice odhadoval, že 100 metrů uběhne za půl minuty, ale ve skutečnosti to stihl o deset vteřin rychleji. |
