Bednářová za svou kariéru oblékla pouze dva dresy – Žďáru nad Sázavou a ZVVZ USK Praha, kde je již dvanáctým rokem a kde se před dvěma lety dočkala titulu mistryně republiky.
Z reprezentačních akcí přivezla tři "placky". Tou nejcennější je pro ni stříbro z loňského mistrovství světa konaného v České republice. "Všechny medaile jsou ve Žďáře, kde je na ně udělaná vitrína.
Musím za to poděkovat mojí mamce, která se mi o to stará," prozradila Bednářová.
Když se řekne basketbalistka ze Žďáru, tak se většině lidí vybaví vaše spoluhráčka a kamarádka Eva Vítečková. Přijdete si tak trochu v jejím stínu?
Určitě máte pravdu, že když se řekne basketbalistka ze Žďáru, tak si všichni vybaví Evžu. Beru to spíš tak, že jsem až ta druhá, pro lidi méně povědomá. Neberu to tak, že bych byla nějak ve stínu. Asi se to tak dá taky říct, ale že bych to cítila nějak zle, to vůbec. Spíš jí to přeju. Teď je hodně v kurzu a užívá si to chození všude možně. Na druhou stranu, když to tak řeknu, už jsem vdaná, takže už jsem raději v poklidu. Mám svůj klídeček.
Teď jste se navíc sešly opět v jednom týmu, když pomineme reprezentaci. Jestli dobře počítám, tak je to po jedenácti letech, že?
Přesně tak. Jsem strašně ráda, že s Petrou Kulichovou posílily to české jádro. Protože loni jsme měly v USK sedm cizinek a nefungovalo to. Že to bylo tak různorodé, že jsme nebyly tým. Teď cítím, že je to o něčem úplně jiném. A jsem hrozně ráda, že tady holky jsou. A že si s Evžou zase zahraju, protože si myslím, že si rozumíme i na hřišti.
Markéta Bednářová
Basketbalistka s dívčím jménem Mokrošová se narodila 17. dubna 1981 v Novém Městě na Moravě. S basketbalem začínala v domovském Žďáru nad Sázavou, v roce 1999 přestoupila do USK Praha, se kterým v roce 2008 získala titul mistryň republiky. Od roku 2003 pravidelně nastupuje za českou reprezentaci, s níž vybojovala zlato (2005) a stříbro (2003) na mistrovství Evropy. Největším dosavadním úspěchem české rozehrávačky bylo druhé místo na mistrovství světa 2010. Její manžel Roman Bednář je basketbalový trenér. Momentálně vede prvoligový celek Ústí nad Labem. |
Já si myslím, že jo. Cíl je daný. Musíme vyhrát titul. A tím, že je tady hodně holek z toho nároďáku, tak si myslím, že je to velký krok i pro reprezentaci. Trénujeme spolu v podstatě celý rok.
Pražanky by se už asi také chtěly trochu více prosadit v Eurolize, kde se jim příliš nedařilo.
Hmm, nedařilo. Máte pravdu, že tady byly na jednu stranu obrovské investice do zahraničních hráček, ale myslím si, že čím víc jich bylo, tím hůř. I proto letos vedení sáhlo ke změnám. Navíc se to i sešlo, Brno začalo mít nějaké problémy, takže holky mohly jít k nám. Je to jedině dobře. Pro nás i pro určitý postup v Eurolize.
Takže vy myslíte, že je lepší jít cestou českých hráček než cizinek?
Můj názor je, že v určité době, kdy se ty holky měly dobře v Brně a kdy se jim tam líbilo, nebyla jiná možnost. Kde byste chtěli brát české hráčky na pomoc? Takže se samozřejmě muselo sáhnout do zahraničí. Pro nás, pro USK, bylo jedině dobře, že holky mohly z Brna odejít a že šly zrovna k nám. Nechci říct, že je vyloženě špatně brát cizinky, protože třeba nemáte na vybranou, když chcete být konkurenceschopné v Evropě. Takže se to muselo udělat. V té době české hráčky nebyly k mání.
Když se přesuneme z klubového basketbalu k reprezentaci. Dokázala jste získat tři medaile z velkých akcí. Máte na ně udělané místečko, kde jsou vystavené?
Mám. Jsou ve Žďáře, kde je na ně udělaná vitrína. Musím za to poděkovat mojí mamce, která se mi o to stará. Když mi bylo sedmnáct, tak začala schovávat novinový výstřižky, schovávala všechno, kde se o nás psalo. Lepila je do sešitu. V té době jsem říkala: Mami, prosím tě, to je zbytečný. A teď jsem jí za to vděčná, že to mám.
Alespoň to budete moc ukázat jednou svým dětem...
Přesně tak. Jsem jí za to opravdu vděčná.
Kterou z "placek" berete jako největší úspěch? Stříbro ze světového šampionátu?
Určitě. Co se týče národního úspěchu, tak bezesporu. Myslím, že se nedá srovnávat s medailemi z Evropy. I třeba se zlatou. To stříbro má větší váhu.
A z nereprezentačního pohledu je jaký úspěch ten největší?
To by člověk musel začít mluvit sám o sobě. Kdy se mu osobně dařilo nejvíc. Že to bylo třeba čtyři roky zpátky nebo tak. Ale to už by byl asi jiný rozhovor.
Markéta Bednářová při natáčení propagačního klipu před MS basketbalistek
Když jsme u té reprezentace, tak mě napadá, že žďárští hokejisté si v ní utvořili takovou malou skupinku. Utváří se skupinky i v basketbalu?
Ano, dělají se. Nejsem si jistá, že bych mohla říct, že je to díky tomu, že jsme ze Žďáru, ale je to hlavně tím, že si rozumíme. Zkrátka se nedá všude chodit ve dvanácti lidech.
Vy jste byla ve skupince určitě s Evou Vítečkovou?
To samozřejmě ano.
Býváte spolu i na pokoji?
Ne. Evža byla s Romčou Hejdovou a já s Michalou Hartigovou. I když vlastně, když pak obě odpadly, tak jsme byly spolu.
A co v USK Praha?
Ne, nejsme. S tím člověkem taky nemůžete být pořád. My se spolu totiž vídáme i hodně mimo basket. Chodíme spolu do města a tak.
Pocházíte ze Žďáru nad Sázavou. Jak často se dostanete domů, na Vysočinu?
Co můžu, tak jezdím. Většinou to vychází dvakrát do měsíce po sobotních zápasech. Doma naštěstí hráváme už ve tři, tak se dostanu ještě v sobotu v klidu domů.
Česká reprezentantka Markéta Bednářová pospíchá do protiútoku, v pozadí Jitka Eisnerová z Karlových Varů
Chybí vám Vysočina?
Abych byla upřímná, tak ano. V Praze jsem už dvanáct let, ale moc jsem si tady nezvykla. Žďár je malé město, kde vylezu z baráku a vlezu hned do lesa. Tady člověk musí jet půl hodiny do parku.
Ve Žďáře jste společně s Evou Vítečkovou začínala s basketbalem. Vzpomínáte na své začátky a vlastně na celou tu dobu?
Moc na to s Evžou vzpomínáme, protože tam máme opravdu skvělého trenéra, který z nás udělal to, co jsme. Jsme mu za to vděčné. Vždycky, když se vrátíme z nějaké velké akce nebo i o Vánocích, tak za ním chodíme a společně vzpomínáme. Nedávno nám pouštěl stará videa. Člověk se u toho pobaví.
V souvislosti s Vysočinou mě napadá, že v té době, kdy jste tu ještě byla, tak se na Bouchalkách hrála kvalifikace na ME juniorek. A vy jste byla zvolena její nejkrásnější basketbalistkou. Zajímají vás i tyhle soutěže?
Ne. Vůbec. Podle mě to k tomu sportu nepatří. Nevím, proč se to vůbec vyhlašuje. Nechápu to. Neberu to jako úspěch nebo nějakou cenu, kterou bych si vystavila. Tu korunku má na hlavě nějaký medvěd v pokojíku.
Markéta Bednářová (uprostřed) z USK Praha během duelu s Karlovými Vary
Vaším manželem je basketbalový trenér Roman Bednář. Mluvíte často doma o práci?
Pořád, neustále. On tedy teď trénuje v Ústí nad Labem, tak se vídáme jednou týdně tak na dva, někdy na tři dny. Mluvíme o tom pořád. Dokonce si i voláme, když potřebuje s něčím poradit. Je to hlavní téma u nás doma.
Letos vás čekají kulatiny. Bude vám třicet let. Berete to jako určitý zlom v životě a vlastně i ve sportovní kariéře?
Možná bych ani nechtěla, ale někde v hlavě to tam je, že to je určitý zlom. Přiznávám teda, že to tak beru.
Jak vidíte svou budoucnost na palubovkách?
Abych byla upřímná, tak ještě nejsem rozhodnutá. Zatím nevím. Taky jsme s manželem určitým způsobem přemýšleli o rodině, takže přeci jen tam ta třicítka je. Ještě nejsem rozhodnutá, co bude dál.
Jaké máte osobní cíle v tomto roce? Hraje se liga, Euroliga, blíží se evropský šampionát.
Teď momentálně na Evropu ještě nemyslím. Je před námi titul v české lize a rádi bychom postoupily ze základní skupiny Euroligy a narazily na někoho přijatelného a porazily ho. Kdyby se to povedlo, tak by to bylo super.
Sice jste říkala, že na ME ještě nemyslíte, ale přesto se zeptám. Jaké šance má česká reprezentace v Polsku?
Víte co, bude hrozně záležet na tom, kdo na nároďák kývne, a kdo ne. Víme, jak to vypadalo, když holky nehrály. Když tam nebyla Hanka Horáková, Ivana Večeřová a Míša Ferančíková, tak jsme skončily desáté. Prostě až se bude vědět, kdo bude v Polsku hrát, tak se dá mluvit o nějakém konkrétním umístění. Zatím se o tom nedá nic moc říct.
