Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

A svět zíral... Je to deset let, co Kobe Bryant v NBA zvládl 81 bodů

Kobe Bryant si potlesku za kariéru vyslechl hodně, jedna chvíle se však vymyká. | foto: AP

23 2016
Pořád si pamatuje, že si večer před zápasem dal pizzu a přímo před utkáním hamburger s hranolky. Taky ho děsně bolelo koleno. Vzdor tomu všemu předvedl Kobe Bryant 22. ledna 2006 cosi, nač slova nestačí: v utkání NBA si připsal 81 bodů! Od památné chvíle uběhlo právě deset let a z dravce v nejlepších letech se stal loučící se muž.

Tolik toho dokázal, tak moc se zapsal do basketbalových dějin... Pět titulů z NBA má Kobe Bryant, navrch dvě olympijská zlata a pozici globální sportovní ikony, o řadě dalších ocenění či mimořádných výkonů ani nemluvě.

Pro to vše existuje vysvětlení: dřina, talent, odříkání, péče o tělo.

„Pak jsou ovšem chvíle, pro které prostě logické zdůvodnění chybí. A zůstává jim mysteriózní nádech,“ vyprávěl Bryant novinářům, když se blížilo výročí data 22. ledna 2006.

Co znamená pro něj samotného? „Poctu síle lidské představivosti. Pro někoho je 50 bodů za zápas šílená věc a šedesátku si ani neumí představit. Takhle já nepřemýšlel. Nikdy! Říkal jsem si, že možné je všechno.“

Uplynulo právě deset let od chvíle, kdy se v NBA odehrála skutečně až mysteriózní chvíle, jež obdivovaného Kobeho vystřelila do jiné basketbalové dimenze: Torontu dal 81 bodů! V dějinách ligy více zvládl jen jiný „mimozemšťan“ Wilt Chamberlain, když v roce 1962 předvedl legendární stobodový duel.

Pak se desítky let nikdo ničemu podobnému ani nepřiblížil. Až Kobe Bryant.

„Vlastně mě to zas tolik nepřekvapilo“

Je docela symbolické, že první kulaté výročí jeho geniálního večera přichází nyní: v poslední možné chvíli. Bryant končí kariéru, jeho Lakers jsou na dně a on už logicky není tím nezastavitelným Supermanem pod koši. Zato 22. ledna 2006 skutečně připomínal postavu z komiksu, jak ostatní převyšoval.

Fotogalerie

„Vím, zní to šíleně, ale těch 81 bodů pro mě nebylo zase tak překvapivými,“ usmál se nyní Bryant-veterán. „Doufám, že mě kvůli tomu nebudete mít za arogantního, ale pochopte: bylo mi 27 let, celé léto jsem dřel na kondici, denně tisíckrát skákal na koš... Byl jsem v nejlepší formě svého života. Proto mě to nepřekvapilo.“

Ani ve světě leckdy chvástavých basketbalových superhvězd to není přehnané. ESPN při příležitosti desetiletého výročí vyzpovídala většinu klíčových postav Lakers tehdejší sezony, kromě Bryanta samotného jeho spoluhráče, členy trenérského štábu, funkcionáře. A panuje mezi nimi shoda, že každý z nich podvědomě cítil, že se NĚCO stane.

„Klidně mi zavolal po půlnoci, jestli budu v pět ráno v hale. Vůbec nevím, kdy tehdy spal,“ vzpomíná jeho tehdejší parťák Ronny Turiaf a Bryantovu ranní (či spíše celodenní) dřinu si dobře vybavil i scout Lakers Rasheed Hazard: „Nikdy jindy už jsem nic takového neviděl. Jeho hlad být nejlepší nelze k nikomu přirovnat.“

Rozhlasový komentátor Spero Dedes si na utkání Lakers začal nosit slovník synonym: „Poprvé a naposledy. Prostě mi docházely superlativy a tehdy jste si u Kobeho nemohli být jistí, co zase předvede příští večer.“

Jeho tým tu sezonu nezářil, ale Bryant hrál skvěle.

A vše vygradovalo proti Torontu v hale Staples Center.

První tušení. Bodová smršť. A pak nekončící potlesk

Historické chvíle se kolikrát dějí nenadále, naprosto bez očekávání. Duel Lakers vs. Raptors se hrál v lednu, v tak trochu „hluchém“ období NBA; utkaly se dva tehdy průměrné týmy a navrch v den, kdy se fanoušci po celé Americe těšili na finále konferencí NFL, a tím pádem i na budoucí účastníky Super Bowlu. Dokonce i věrný fanda Lakers Jack Nicholson ten večer zůstal doma...

„Vzpomínám si, jak jsem před zápasem někomu říkal: Věřil bys, že za tohle je někdo ochoten zaplatit?“ usmívá se Josh Rupprecht, ředitel PR oddělení Lakers.

Indicie stále spíše chyběly: Bryanta bolelo koleno jako ďas, soustředil se dle svých slov jen na každý další okamžik. Ale když duel začal... „Říkal jsem si, že jejich rotace je extrémně pomalá. Že by to mohl být parádní večer.“

Basketbalisté Raptors si s ním nevěděli rady, přesto nesáhli k řešení, že by jej zdvojovali, případně ztrojovali, aby bodovou mašinu Lakers vykolejili; nedělali vlastně skoro nic. Ještě si to totiž pořád mohli dovolit: ač se Bryant rozjížděl, Toronto pořád vedlo; zbylí hráči Lakers působili jako ponocní. A k tomu ještě ve druhé čtvrtině Bryant šest minut odpočíval: „Mohl jsem stihnout o 15 bodů víc.“

Po půli jich měl 26, jeho tým prohrával. Po přestávce smršť sílila: Bryant za třetí čtvrtfinu přidal dalších 27 a Lakers už se dostali do těsného vedení. Bryant se měnil ve stroj, robota. Toronto na něm střídalo hráče za hráčem - marně.

A lidé šíleli. Jeden z hráčů Raptors Darrick Martin měl v hledišti mladšího brášku, který ječel: Kobe! Kobe! Kobe!

„I když jsem se na něj zle díval, bylo mu to fuk. Po zápase jsem za ním přišel a říkám mu, že už ode mě nikdy nedostane lístek na NBA,“ líčí Martin. „A on mi odpověděl: Už žádný nepotřebuju, viděl jsem ten nejlepší zápas ze všech.“

Bryant se dostal do tranzu, do „své bubliny“, jak vzpomíná. Cítil rostoucí tlak a tribuny bučelo na každého, kdo by vystřelil místo něj. Vše Kobemu! Roli vrchního motivátora zastával Lamar Odom, jenž k němu neustále chodil a hlásil blížící se mety: „Máš na šedesát. Pozor, sedmdesátka. A nakonec: ty jo, osmdesát!“

A ještě víc, finální číslo znělo 81. Hlasatel v hale radil: „Dámy a pánové, schovejte si vstupenky jako svědectví, že jste na vlastní oči viděli něco výjimečného.“

Jak ten čas letí: z dcerky je náhle teenagerka

A ještě jeden výmluvný detail potvrzující to, že rekordy mohou přijít zcela nečekány. Bryant před duelem předvedl životosprávu, z níž by výživoví poradci u vrcholového sportovce skákali vzteky až někam ke stropu.

Jídelníček si stále dokonale vybavuje: večer si dopřál salámovou pizzu a sladkou limonádu, před zápasem hamburger a hranolky. Paměť ho neklame a zde je důvod - jeho dcerka totiž právě slavila narozeniny.

„Je neuvěřitelné, jak čas letí,“ říká nyní Bryant a za příklad si bere právě vzpomínku na oslavu: „Tehdy jí byly tři roky, nyní je z mojí malé holčičky teenagerka. Připadá mi absolutně šílené, že od tohoto utkání uběhlo už deset let.“

Ale jeho slova se dají i otočit. Deset let je vlastně docela krátká doba: výkon, jenž Bryant v onom lednovém večeru předvedl, může zůstat nepřekonán mnohem déle.

Už měsíc před rekordem Bryant tušil: Mám na 80 bodů

Asistent kouče na něj zíral s výrazem, jímž se hledí na blázny. Kobe Bryant měl po třech čtvrtinách na kontě 62 bodů, čímž sám přestřílel soupeře z Dallasu (skóre znělo 95:61). Když mu však jménem trenérského štábu sděloval, že dostane v rozhodnutém utkání šanci zaokrouhlit svůj výkon na 70, Bryant jen kývl rameny: „Je mi to jedno. Udělám sedmdesátku, až bude potřeba.“ Stalo se tak necelý pouhý měsíc před „Utkáním 81“ a Bryant tehdy hrál jen 33 minut. „Prostě jsem si věřil, že to můžu zopakovat. A být dokonce ještě lepší. Osmdesátka mi připadala reálná.“







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze