Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Basketbal pro nás znamenal útěk od války, líčí devadesátník Mrázek

Bývalý famózní basketbalista Ivo Mrázek oslavil v týdnu devadesáté narozeniny. Ačkoli na palubovce si díky dirigování získal přezdívku Šéf, doma byl jiný. „V rodině jsem víceméně hostoval,“ žertuje. | foto: Anna Vavríková, MAFRA

24 2016
Jeden z nejlepších basketbalistů české historie oslavil devadesátiny. Ivo Mrázek poutavě vypráví o tom, jaký význam měl sport v protektorátu. O tom, kdy uviděl ráj, o tom, proč odmítl emigrovat. Vitální muž, kterému se přezdívalo Šéf, mluví také o tom, kdy mu pohlaváři za minulého režimu vytýkali, že mluví až moc.

Nejdřív slavil s basketbalisty, které dřív trénoval. Velkolepou akci pro něj nachystali i bývalí sportovci a olympionici v jeho oblíbené hale Sokola Brno I. K tomu dostal kupu dárků a blahopřání.

„Bylo to krásné, ale už jsem z toho zmožený,“ usměje se čerstvě devadesátiletý Ivo Mrázek. „S hrůzou jsem po letech zjistil, že lidi, kteří byli dříve štíhlí, jsou najednou obtloustlejší. A to včetně mě.“

I přes úctyhodné kulatiny každý den v útulném domově pro seniory na okraji Brna, kde nyní bývalý výborný sportovec žije, ušlape na rotopedu čtyři kilometry. „Už toho moc nenachodím, to se přiznám bez mučení. Ale věkově tady pořád patřím k takovým benjamínkům,“ glosuje jedna z největších legend československého basketbalu.

IVO MRÁZEK

- Jeden z nejvýznamnějších basketbalistů československých dějin se narodil v Brně 18. ledna 1926.
- Vítězným košem ve finále mistrovství Evropy proti Itálii v roce 1946 zařídil jeden z největších úspěchů v historii. Kromě toho má z kontinentálních šampionátů i tři stříbrné medaile. Zahrál si i na dvou olympijských turnajích.
- Po skončení hráčské kariéry se z Šéfa, jak se Mrázkovi přezdívalo, stal i skvělý trenér. Zbrojovku Brno dovedl v šedesátých letech k šesti titulům, s týmem také dvakrát postoupil do finále Poháru evropských mistrů. Dva roky Mrázek trénoval v italské Padově.
- Vystudovaný kantor učil v Brně tělocvik a zeměpis. "Vymetl jsem všechny druhy školství," směje se vitální senior, jenž má i doktorát z filozofie. "Moje krédo bylo, že kromě hraní by se mělo i studovat," říká.

Pod vysoké koše jste se ale dostal náhodou, že? Prý jste byl výborný gymnasta a plavec.
Jen to ne. Gymnastika byla to nejstrašnější, co mě mohlo v životě potkat. Chodil jsem do Sokola cvičit za první republiky. Byl to fenomén, který se bohužel nepodařilo obnovit. To bylo do roku 1939, potom došlo k okupaci Němci a začal jsem plavat. Víceméně náhodou mi to docela šlo, jezdil jsem i na tréninkové tábory, dnes by se spíš řeklo letní, do Polné na Vysočině. Tehdy se tam objevil i brněnský basketbalový svaz, který pořádal nějaké soustředění, a já se na ně chodil koukat. Jednou jich bylo devět, tak mi řekli: „Seš dlouhej, pojď si s námi zahrát.“ Je zajímavý postřeh, že jsem patřil k nejvyšším, teď bych byl naopak nejmenší. Basketbal šíleně utekl do výšky a do váhy.

Jak vlastně bylo náročné sportovat za druhé světové války?
Bylo to hodně těžké, na druhou stranu to byl takový útěk nás mladých z hrozné situace, která v protektorátu panovala. Basket v éře 1939 až 1945 dosáhl úžasného rozmachu. Do té doby nic nebylo, najednou se pořádaly různé turnaje, které se hrály venku na antuce nebo písku.

Myslíte, že díky tomu byla československá reprezentace v Evropě tak úspěšná?
Určitě. Na rozmachu vyrostla naše poválečná sláva. Měli jsme samozřejmě veliké materiální problémy. Neměli jsme v čem hrát, kecky nebyly a hrálo se třeba v galoších. Dokonce byli hráči, kteří běhali bosí. Hrálo se s koženými balony, které se hodně páraly. Třeba jsme přišli z tréninku a dvě hodiny jsme je museli zašívat, abychom měli další den s čím hrát. Pro dnešní generaci je možná úsměvné to poslouchat. Je ale možné, že za dalších padesát roků se další generace bude divit té dnešní, za jakých špatných podmínek hrála. Anebo to může být opak a budou říkat: „Ti se tehdy měli.“

Bývalý famózní basketbalista Ivo Mrázek oslavil  devadesáté narozeniny.

Vám takové podmínky zřejmě svědčily. Stačily necelé dva roky, abyste se dostal do národního týmu, který jel v roce 1946 na mistrovství Evropy do Švýcarska. Jak na turnaj vzpomínáte?
Pro mě byl obrovský zážitek už samotná cesta. Jeli jsme vlakem přes Německo a viděli, jak vypadá po válce třeba Norimberk. To byla hrůza! Říkal jsem si, že nepřipadá v úvahu, že by město dokázal někdo znovu postavit. Tehdy s námi cestovali i Židé, kteří utíkali z Polska přes Prahu na mezinárodní rychlík směrem na Paříž. Vlak byl v pravém slova smyslu narvaný. Když někdo chtěl vystoupit, musel z vagonu oknem. Chodbička neexistovala, v ní měla většina Židů pytle, kufry totiž neměli. Chodbička byla asi do metru výšky zasypána těmi pytli a na nich seděli lidi. Když chtěl někdo na záchod, muselo se z okna.

To asi nebylo příjemné.
Ještě zvláštnější pocit jsem měl, když jsme přijeli do Basileje na francouzsko-švýcarských hranicích. Francouzská část města byla jako u nás. Všechno rozbité, špinavé, zamalovaná okna a obrovské množství uprchlíků v pruhovaném. Najednou za námi přišla krásně oblečená žena a muž. Řekli nám: „Kdo má vízum, pojďte s námi do Švýcarska.“ Poprvé a naposledy jsem pochopil, co znamená slovo ráj. Z temnoty a šedi najednou všude svítily neony, všude automaty, čokoláda, káva, šlehačka. Pro nás to byly věci naprosto nepochopitelné.

Máte v hlavě ještě vaši rozhodující finálovou střelu, díky které jste porazili Italy 34:32?
Trochu si to pamatuju. Doskočil jsem míč pod italským košem, levou rukou jsem míč vytáhl ze skrumáže a pravou jsem to nějak dopíchl. V Ženevě tehdy žila Olga Masaryková-Revilliodová a manželé Revilliodovi nás pozvali do restaurace nad Ženevským jezerem a každému nám předali hodinky s věnováním pro mistry Evropy. Bylo to pro nás něco neuvěřitelného. Hodinky tenkrát hodně znamenaly, neprodávaly se na každém rohu za pár korun. Také za námi přišel nějaký zmocněnec z velvyslanectví a řekl: „Nebudu tady dlouho mluvit. Kluci, jdeme do první cukrárny a co sníte, to platím.“

Nezávidíte dnešním reprezentantům velkolepé oslavy?
Ne, vůbec. Třeba ve škole jsem ani nemohl moc říkat, že sportuju. Tam se na sportovce dívali přes prsty jako na nějaké povaleče a flákače. Nikdy jsem ale takto nepřemýšlel. Bral jsem to tak, že tehdy byla jiná doba, a pravdou je, že kdybych věděl, co ještě bude následovat, tak nevím, jestli bych tady seděl. V roce 1948 na olympiádě v Londýně mi Američané říkali, abych emigroval. Mohl jsem okamžitě jít do Ameriky, ale za ty komplikace, které tehdy tady nastávaly pro rodiny těch, co utekli, to nestálo.

Několik vašich spoluhráčů se ale z ciziny domů už nevrátilo.
Pamatuju si třeba na Benáčka, který odešel. Hráli jsme, myslím, v Janově mezistátní utkání s Itálií v roce 1949. Jestli se nemýlím, skončil na Novém Zélandu.

Jak jste to vnímali?
Nám to bylo v podstatě jedno, ale znamenalo to pro nás velký průšvih. Výslechy moc příjemné nebyly. (přemýšlí) Tak to holt bylo. Nepřál bych dnešní generaci, aby musela někdy zažít to, v čem jsme museli po roce 1948 žít. Kdo tu atmosféru nezažije na vlastní kůži, absolutně neví, co to bylo.

Bývalý famózní basketbalista Ivo Mrázek oslavil  devadesáté narozeniny.

Udělal byste něco v životě nebo kariéře jinak?
Ježišmarja, hrozně moc věcí! Těch chyb a pitomostí člověk nadělá strašně moc. Měl jsem jednu nevýhodu. Odjakživa jsem byl takový, že co na mysli, to na jazyku, a je jedno vůči komu. V minulém režimu šlo o moji velkou chybu. Lidi, co ochotně všemu přikyvovali a byli potichu, na tom byli mnohem lépe. Já naopak tvrdil, že pitomce, blbce a podvodníky jsem ochoten poslouchat pět minut a pak se ozvu. Chtěl jsem vždycky diskutovat, jenže druhá strana nic takového nechtěla a řešila to tak, že mně třeba sebrala pas. Byl jsem čtyřikrát bez něj. Třeba pár dní před mistrovstvím Evropy v Bělehradu v roce 1961 mi ho sebrali a bylo hotovo.

Také jsem slyšel, že tehdejším pohlavárům vadilo, že jste se bavil se zahraničními novináři.
Jim vadilo všechno možné. Problém třeba byl, že jsem na Vánoce dostal dvacet pozdravů z Evropy od různých lidí. Všechno měli zjištěné, přišli a ptali se mě, kdo to je a proč mi ti lidé píšou a proč jsem jim odepisoval. A taky věděli, že jsem se venku bavil s tím a tím. Třeba za mnou přišla novinářka a já nevěděl, že to byla hlasatelka Hlasu Ameriky nebo Svobodné Evropy. Vrátili jsme se domů a oni už měli vše nahrané. Věděli, co jsem tam řekl, a zase se ptali, proč jsem to řekl, jak jsem to myslel. Příjemné to nebylo.

Vážně jste ani tehdy neuvažoval o emigraci?
Řeknu to takto. Vzpomínám si na rok 1982, kdy se ke mně přihlásil jeden Holanďan, který byl v Brně obchodně na veletrhu. Uměl plynně čtyřmi jazyky a mezi řečí se ptá: „Prosím tě, jsi mi schopný vysvětlit, jak tady můžete žít?“ A já si uvědomil, že my jsme se takhle divili Ukrajincům a Rusům. A Rusové se zase divili Vietnamcům a Severním Korejcům. Tam to divení zase končí, protože dál už bylo Japonsko. Zřejmě tím, že člověk žije v nějakém prostředí, je ke všemu vázán a dovede v tom žít. Když byste byl tehdy na Západě, žil byste jinak. Třeba daleko líp a spokojeněji, anebo sice líp, ale ne spokojeně.

Mimochodem, vaše basketbalová přezdívka byla Šéf. Dirigoval jste podobně i domácnost?
Ba ne. V rodině jsem víceméně hostoval. Manželka mi kolikrát říkala, že bych si měl nechat nějakou postel nebo kanape přímo na stadionu. Taky se ptala, proč vůbec večer chodím domů, když tam ráno zase půjdu. K tomu jsem totiž učil, basketbalem nebylo možné si vydělávat. Za celou svou hráčskou kariéru jsem na něj doplácel. Když jsme jeli do Ženevy, půlku jsme si platili.

Podíváte se dnes na basketbal v televizi?
Abych se přiznal, moc ne. Není to proto, že by mě hra nebavila. Nelíbí se mi to kvůli tomu, jak je zápas zabírán. Mně by se zamlouvalo, kdyby byl pohled na celé hřiště a já viděl celou akci. Zase ale vím, že by to otravovalo ostatní. Dneska je to tak, že kamera chytne hru pod košem, potom skočí jiný záběr. V současnosti je ale nádherné, jak hráči smečují a po koši se houpají na obroučce. Za naší éry jsme se jí nesměli dotknout. Když to někdo udělal, koš neplatil, navíc to byla technická chyba. A vlastně to ani nešlo, protože bychom koš vylomili.

Autor:


Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze