Vyhrál jste anketu o nejlepšího jezdce soutěžního endura. Co pro vás ocenění znamená?
Potěšilo mě o to víc, že jsem čekal tuhý boj s Romanem Michalíkem a Zdeňkem Gottwaldem. Mám z tohoto vítězství opravdu velkou radost.
Už jste prvenství stihl oslavit?
Zatím ne, ještě pořád jsem na vojně. Ale už za měsíc uniformu svlékám, takže koncem prosince celou sezonu pořádně oslavím doma v Hutisku.
Jak stačíte zvládat vojnu a závody?
Dostal jsem se mezi sportovce v pražské Dukle, když přijímač jsem absolvoval v Liberci. Nadřízení mi vycházejí vstříc, ale přece jen se na motorku dostanu méně. O to častěji chodím plavat, běhat a posilovat.
Jak vlastně vypadá váš vojenský den?
Ráno musím s ostatními na nástup. A pokud mám ten den službu, jdu třeba hlídat autopark, nebo pomáhám v kuchyni. Když služba není, tak od osmi do dvanácti plavu, od jedné do tří běhám a nakonec jsem do pěti v posilovně.
A když jsou závody?
Tak samozřejmě závodím. Někteří kluci na mě kvůli tomu bývají naštvaní, protože tím pádem na ně přijde víc služeb. Ale žádné větší problémy s nimi nemám.
Je s vámi u útvaru nějaký věhlasný sportovec?
Žádná hvězda mezi námi není i když hodně kluků je opravdu šikovných. Říkají nám růzňáci, protože vedle motoristů jsou s námi cyklisté, plavci a taky judisté. Mezi atlety by se výrazná osobnost jistě našla, ale ti jsou zvlášť a jinde.
Ve dvaceti letech jste v enduru mezi nejlepšími. Máte nějaký vzor?
Mám a hned dva - Romana Michalíka a Luboše Vojkůvku. Od každého se snažím něco odkoukat. Od Romana dravý styl, všude jede s plným plynem, a od Luboše přehled. Na trati vypadá jako výletník, ale když vezmete stopky, tak je nejrychlejší.
