Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Biatlon vyměnila za komentování. Zatím mě to strašně baví, říká Tomešová

Barbora Tomešová | foto: Petr Lemberk, MAFRA

2 2017
Je zpět, jen vyměnila strany. Místo malorážky má mikrofon. Místo lyží sluchátka. Biatlonistka Barbora Tomešová se vrátila na scénu Světového poháru coby spolukomentátorka a reportérka českého vysílání Eurosportu.

Při světovém šampionátu 2013 byla právě v Novém Městě finišmankou české štafety. Ještě loni vybojovala 8. a 9. místo na mistrovství Evropy v Ťumeni a s reprezentací odcestovala na sibiřské finále Světového poháru, vrcholící velkým glóbem Gabriely Koukalové.

Tam také Barbora Tomešová řekla dost. Cítila, že musí.

Jak reagoval Martin Fourcade, když jste jej před Vánocemi najednou požádala v Novém Městě o rozhovor?
Uviděl mě na tiskovce a nejdřív se zarazil. Po ní jsem ho oslovila, jestli se mnou natočí rozhovor. Povídal: To jsem ani nevěděl, že teď děláš pro Eurosport. Tak jednu otázku. Známe se deset let, proto jsem hned zareagovala: Fakt jen jednu? Usmál se a řekl: Dobře, dvě otázky. No a nakonec jsme si povídali asi dvě minuty.

Takže nad plán splněná mise?
I vedení Eurosportu bylo rádo. Martin totiž málokdy dává rozhovory po dopingové zkoušce a po tiskovce. Díky tomu, že se známe, to tentokrát vyšlo. Což je má obrovská výhoda. Také Johannes Boe přišel dvakrát na rozhovor.

A co Češi? Když jste se k nim blížila s mikrofonem, neříkali v nadsázce: Bacha, Bára?
Holky se většinou smály. Sama jsem čekala, co na to řeknou. Šla jsem za Evou Puskarčíkovou a Luckou Charvátovou a obě povídaly: Jó, pojď, v pohodě, to dáme. Stejně tak Michal Krčmář.

Máte od nich už i zpětnou vazbu na vaše komentování?
Michal Šlesingr mi oznámil: Mluvíš celkem smysluplně. To od něj beru jako kompliment.

Jak se vlastně vaše působení u českého Eurosportu zrodilo?
Už v minulosti mi odtud několikrát psali, jestli nechci přijít komentovat. Ale nikdy na to nebyl dostatek času. Po minulé sezoně jsem jim tedy sama napsala, že už čas mám. A oni byli hned pro.

Biatlonistka Barbora Tomešová při tréninku v Novém Městě na Moravě.
Biatlonistka Barbora Tomešová při tréninku v Novém Městě na Moravě.

Premiérově jste spolukomentovala při zahajovacím kole Světového poháru v Östersundu. Jak jste si připadala?
Dost rozpačitě. Šlo o smíšenou štafetu a já si v první chvíli najednou ani nedokázala vybavit její přesná pravidla. Až tak hluboce se mi je během předchozího půl roku povedlo z hlavy vytěsnit. Ale další přenos už byl mnohem lepší. Začaly mi naskakovat příběhy, které jsem s jednotlivými závodníky zažila, a vybavovaly se mi i tratě a další zajímavosti ze zákulisí. Jsem ráda, že je takhle mohu předávat dál.

Snažíte se nebýt na závodníky až příliš tvrdá?
Spíš mám opačnou tendenci, že jsem měkká. Dělám jim při závodech alibi a omlouvám je, protože se do jejich situace dokážu až neskutečně vcítit. Když Lucka Charvátová jela při štafetě v Pokljuce na prvním místě a pak z toho byla na střelnici celá splašená a musela na dvě kola, říkala jsem: Ale až jí to jednou vyjde, bude to pecka. Jen k tomu potřebuje vyzrát.

Občas vás nejspíš napadnou i historky, které nejsou publikovatelné v plném znění, ne?
To tedy jo. Usměju se a řeknu si v duchu, že musím tu historku nějak učesat. Třeba příhody s bratry Boeovými. Také jsem s nimi po sezoně chodívala na nějaké ty večírky.

Na tom v Chanty Mansijsku jste se v březnu po pohárovém finále se všemi loučila. Proč tak brzy, v 29 letech?
Nešlo o jednoduché rozhodnutí. Měla jsem vyjeté místo v reprezentačním A týmu a sportovala jsem ráda. Ale musela jsem si sama sobě přiznat, že jsem vlastně víc nemocná než zdravá. Táhlo se to roky. Ještě před nějakými třemi lety jsem si říkala: Ano, má smysl s těmi nemocemi bojovat. Jenže v minulé zimě se střídaly jedna za druhou. Nejdřív při svěťáku v Anterselvě zánět v rameni, od čehož mě bolela i celá hlava a závody podle toho vypadaly. A když jsem se konečně dala dohromady, tak mi prochladly nohy a dostala jsem zánět v lýtkách. Na IBU Cupu v Osrblí jsem si myslela, že po závodě ani nedojdu do buňky. To byl od těla jasný signál, že nastal čas skončit.

Závěr kariéry jste potom prožívala hodně emotivně.
Velice. V Chanty jsem po závodě přišla za Zdeňkem Vítkem a brečela jsem jako želva. Byla jsem rozhodnutá skončit už od toho Osrblí. Nemohla jsem ani spát, jak to bolelo, pokračovat dál nemělo cenu. Zdenda říkal, ať jedu na dovolenou a ještě si to rozmyslím. Ale teď jsem ráda, že jsem si to nerozmyslela.

Zdraví je nyní lepší?
Mnohem lepší.

Barbora Tomešová na trati sprintu Světového poháru v italské Anterselvě.
Barbora Tomešová na střelnici v italské Anterselvě

Přechod do „normálního“ života jste zvládala bez obtíží?
Kdepak. Ani mě nenapadlo, jak moc obtížné to bude. Do konce června jsem se potýkala s myšlenkami, jestli jsem vážně měla končit. Sport mi chyběl. Pak se pro změnu dostavovaly stavy, kdy jsem se nechtěla ani hnout. Až když jsem v červenci nastoupila do práce, řekla jsem si: Udělala jsem dobře, je čas začlenit se někam jinam.

Spolukomentování biatlonu ovšem není na uživení.
Jo, to je mé hobby. Stejně jako předtím s biatlonem pro mě platí: Dělám to s láskou.

Čemu především se tedy nyní pracovně věnujete?
Dostala jsem nabídku od českého laufařského týmu Silvini, jestli se nechci zúčastnit jejich soustředění a pomoci amatérům s výživou a s přípravou. Trenéřinu, regeneraci a výživu jsem předtím vystudovala, Odjela jsem proto s nimi na deset dnů na kemp do norského Sjusjoenu, kde mě ta práce nadchla. Od ledna teď budu tým doprovázet, starat se jim o lyžařskou školu, o ski servis a další věci.

Pokud vím, sama si chcete zajet Jizerskou padesátku. Což znamená mimo jiné návrat od bruslení ke klasickému stylu.
Je to hrozný nezvyk. Ale když jsem si po konci kariéry všechno utřídila v hlavě, zjistila jsem, že mě sport opravdu hrozně baví, na jakékoliv úrovni. Už ve Sjusjoenu, když jsem s laufaři jela menší závod na 20 kilometrů, jsem si ho užívala od začátku až do konce. Můj čas sice podle toho i vypadal, ale pohyb prostě miluju. Navíc laufy jsou o něčem jiném než o stresu.

Ani při komentování biatlonu ve vás nyní nehlodalo, že byste si v poháru ještě zazávodila?
Ne. Skončila jsem ve správný čas. S trenéry jsem se rozloučila v dobrém, objetím. A teď si od mikrofonu závody užívám ohromně emotivně, mnohem víc, než když jsem byla závodníkem. Fandím vlastně všem. Když v Novém Městě dojížděla do cíle Francouzka Chevalierová (senzační vítězka stíhacího závodu a druhá ve sprintu), tak mi až vyhrkly slzy dojetí, protože vím, že ta holka takhle vysoko nikdy nebyla a ten zážitek je pro ni až neuvěřitelný. Jo, ta atmosféra mě strhává. Ale netáhne mě to zpátky.

Z vašich slov naopak vyplývá, že u komentátorského mikrofonu byste ráda zůstala i do budoucna. Je to tak?
Určitě. Zatím mě to strašně moc baví. Sportovní prostředí je mi blízké, rozumím mu a přijde mi pozitivní. Biatlon jsem dělala 20 let. Ta práce mě láká. I když jsem srdcem pořád víc závodník než komentátor.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze