Způsobem boje, chytrou, vyčkávací taktikou i smrtelným úderem v rozhodný okamžik neporazitelný Jan Veselý zvítězil v šestnácti etapách závodu obstoupeného milionovými davy. Sbíral po desítkách tituly mistra republiky. „Byl ledoborcem slávy naší moderní cyklistiky,“ prohlašuje o něm ředitel Závodu míru Pavel Doležel. Včervnu by Veselému bylo osmdesát.
Čural bolestí
V roce 1949 Závod míru vyhrál. Čtyřikrát byl kapitánem vítězného družstva Československa, na což měl svérázný recept. „Dovedete si představit kapitána, který by říkal klukům: Dneska budeme bojovat za vlast! My měli švejkovské heslo: Za císaře! To znamenalo zabrat!“
V roce 1957 Závod míru nedojel. Prožíval etapy, kdy „málem čural bolestí“, jak
|
Kdo byl Jan Veselý |
|
- narodil se 17. června 1923 v jihočeských Plástovicích jako nejmladší z pěti dětí, letos by mu bylo osmdesát let |
Stal se zrádcem socialistického sportu, prašivou ovcí. „To pamatuju jako dneska,“ vzpomínal ještě po čtyřiceti letech. „Jak mně najednou přestali říkat Honzíčku a začali soudruhu, soudruhu.“ Musel vrátit titul zasloužilého mistra sportu, což tenkrát bylo nejvyšší sportovní vyznamenání. Dva roky nesměl závodit.
A pak se ještě naivně zapletl z kamarádství k jednomu rakouskému jezdci do aféry pašování hodinek. Dostal podmíněný trest osm měsíců a osm tisíc korun pokuty.
Zůstalo mu pár přátel a plné skříně pohárů. Za vítězství se tenkrát peníze nedávaly.
Tituly zasloužilých, což se rovnalo obnovení cti, těm dvěma vrátili až v době, kdy se aspoň nakrátko lehčeji dýchalo, v létě 1965.
Ta odvrácená strana
Týden před smrtí jej u něj doma navštívili jeho věrný kamarád veslař Oldřich Svojanovský a ředitel Nadace české reprezentace Jan Linger, který mu přinesl poslední finanční podporu této instituce. Po drahná léta držela nad nebohatým důchodcem ochrannou ruku. „No, dobře už mu nebylo, ale přemáhal se, usmíval,“ vzpomněl Svojanovský.
Odvrácená část soukromého života šampiona v sobě skrývala i hořkost života občas téměř nuzného. V dubnu 1996, kdy už je podporován nadací, projevuje coby chudý penzista bezelstné potěšení.
„Skoro jsme se s mámou rozbrečeli, že se našel někdo, kdo nám chce finančně pomoct.“ Třináct let, až do roku 1996, se živil jako vrátný, ale pro zmenšující se pohyblivost se musel rozloučit i s tímto zaměstnáním. „Co nadělám s důchodem čtyři tisíce korun,“ posteskl si tenkrát.
Už tehdy před sedmi lety na něj dotíralo stáří sportovce, jenž si během slavných časů uhnal lecjaký neduh. „Kdybych vyprávěl, co všechno na mně doktoři našli!“ Nakonec jej po čtyři měsíce už marně léčili na onkologickém oddělení.
A zase se Schurem
Veselého sláva nikdy nepohasla. Jak se znovu křísil v komerčním profesionálním světě i Závod míru, byl borec slavných časů opět přivolán, aby přispěl k jeho popularitě. A tak do naleštěné limuzíny nasedají dva bývalí rivalové, Gustav Adolf Schur a on.
Jejich jména, vyvedená velkým písmem na kapotě, budí vzrušení zejména v hustých špalírech německých měst. Lidé si je pamatují.
„Ten vůz jel v reklamní koloně před pelotonem, byl to šťastný nápad,“ říká ředitel závodu Pavel Doležel. „Popularita Honzy zůstala ve východním Německu obrovská, snad leckdy větší než u nás.“
Veselý se Schurem takhle jeli Závod míru čtyři roky, skončilo to v roce 1997, to už se na celý závod nemohl Schur jako poslanec spolkového sněmu za postkomunistickou stranu PDS uvolnit.
„O politice jsme se pro jistotu mezi sebou nebavili, to by byl tenký led a nechtěli jsme poničit naše velké přátelství.“
Takový je osud
Veselý náležel do slovutné sportovní společnosti, kterou Dana Zátopková nazývá „naše stará garda“.
„Občas jsme se scházeli po rodinách, jednou u nás, jindy u Veselých, pak zase u Ujčíků. Pojedli jsme a popili a dobře se pobavili.“
V očích paní Dany to byl perfektní chlapík, ustavičně rozjasněný úsměvem. A též pracovitý. „Byl šikovný na všechna řemesla. Na staré chatě ledacos opravil, zahradu měl krásnou.“
Bývaly to slavné dýchánky těchto spřízněných duší, každé z jiného sportu, semknutých pospolu. „Byli jsme všichni jedna krevní skupina,“ vzpomíná paní Dana. „Ale už odešel hokejista Zdeněk Ujčík, pak Franta Šťastný, po něm můj Ťopek a teď Honza Veselý. A tak jsem z toho celá přepadlá a smutná.“
Na 80. narozeninách Dany Zátopkové loni v září nemohl Veselý chybět. „Byl fit, v náladě, chutnalo mu a najednou tady není. Takový je osud.“
