Před dvěma lety byla na vrcholu. Z Ósaky si přivezla stříbrnou medaili z mistrovství světa a byla velkou adeptkou na cenný kov z následující olympiády v Pekingu. Jenže přišel pád. Zraněný kotník, dlouhá pauza po operaci kolena, svalové potíže. Po překonání těchto bariér ji zastavila odražená pata.
A když už měla skočit, začala se bát. Psychický blok ji dokonce přinutil spolupracovat s psychologem. Nyní se však zdá, že už je všechno v pořádku. "Myslím, že jsem konečně zdravá. Počítám s celou halovou sezonou," říká šestadvacetiletá atletka.
Kateřino, už jste skákala?
Ne, ještě ne.
Jak je to dávno, co jste držela tyč naposledy?
Je to tak půlka července. Když pominu nějaká ta cvičení, která se dělají za chůze, což není skákání.
Původně jste říkala, že když vynecháte mistrovství světa v Berlíně, že byste si ještě na podzim ráda zazávodila a někde skočila. Takže ta zraněná pata vám to nedovolila?
Tak to bylo. Ta pata mě bolela až do začátku října. To bylo takové podivné zranění, které se strašně dlouho vleklo, takže to nešlo.
Kdy tu tyč chytíte a kdy si skočíte?
Takové základy - tedy pověsit se ze šesti kroků a jenom se začít houpat, aby si tělo zvyklo, tak ty zkusím asi za čtrnáct dnů. Potom jedeme na tři týdny na Kanáry, kde je to s tím skákání těžké, protože tam strašně fičí vítr. Takže podle počasí. Ale tam půjde hlavně o tu fyzickou přípravu. Po návratu, po Vánocích začnu skákat doopravdy.
Chvíli vám pomáhal i psycholog, jste s ním stále v kontaktu?
Nejsem. Byla to jednorázová akce. S tím, že když bude cokoliv kdykoliv potřeba, tak mi pomůže. Je ochotný přijet i na závody a na trénink - podívat se, co jak funguje. Takže není problém využít ho znovu.
Srpnové mistrovství světa v Berlíně jste sledovala v televizi a viděla výpadek Jeleny Isinbajevové. Neříkala jste si, proč nepřišel o dva roky dřív?
To určitě ne. Spíš jsem byla překvapená, že jí to trvalo tak dlouho. Protože ona byla deset let suverénní, měla jen malé výpadky. Spíš je obdivuhodné, že to bylo až po tak dlouhé době.
Jak je pro vás následující zima důležitá? Co by se dělo, kdyby to zase nešlo? Je to pro vás zlomová sezona?
Asi je to zlomová sezona. Taky se k tomu tak stavím. Už mám i po škole, soustředím se jen na ten sport, snažím se tomu dávat maximum, a uvidím, jak to bude vypadat. Zhodnotím to po konci tohohle roku.
Máte stejný drajv jako třemi lety, kdy jste začala ten skvělý rok? Nebo je to v něčem jiné?
Je to určitě jiné. Jsem starší, rozumnější, naučila jsem se trošku víc poslouchat sama sebe než okolí. Což myslím, že je také důležité. Ale co se týče tréninku, ten drajv je určitě stejný.
Už víte, kdy byste chtěla začít závodit?
Nad tím jsem ještě nepřemýšlela, ještě jsem neviděla termínovku.
Když jste dokončila školu, našla jste si nějakou zálibu, na kterou jste předtím neměla čas?
Poprvé se mi stalo, že jsem na soustředění přečetla tři knížky, které jsem přečíst chtěla. To bylo docela příjemné. Koukala jsem na filmy, takže to bylo odpočívání se vším všudy (úsměv).
A když už měla skočit, začala se bát. Psychický blok ji dokonce přinutil spolupracovat s psychologem. Nyní se však zdá, že už je všechno v pořádku. "Myslím, že jsem konečně zdravá. Počítám s celou halovou sezonou," říká šestadvacetiletá atletka.
Kateřino, už jste skákala?
Ne, ještě ne.
Jak je to dávno, co jste držela tyč naposledy?
Je to tak půlka července. Když pominu nějaká ta cvičení, která se dělají za chůze, což není skákání.
Původně jste říkala, že když vynecháte mistrovství světa v Berlíně, že byste si ještě na podzim ráda zazávodila a někde skočila. Takže ta zraněná pata vám to nedovolila?
Tak to bylo. Ta pata mě bolela až do začátku října. To bylo takové podivné zranění, které se strašně dlouho vleklo, takže to nešlo.
Měla jste i takový psychický problém s tyčí. Ten už je pryč?
Já doufám, že ano. Ale to se uvidí, až začnu skákat. Ale myslím, že snad jo.
Já doufám, že ano. Ale to se uvidí, až začnu skákat. Ale myslím, že snad jo.
Kdy tu tyč chytíte a kdy si skočíte?
Takové základy - tedy pověsit se ze šesti kroků a jenom se začít houpat, aby si tělo zvyklo, tak ty zkusím asi za čtrnáct dnů. Potom jedeme na tři týdny na Kanáry, kde je to s tím skákání těžké, protože tam strašně fičí vítr. Takže podle počasí. Ale tam půjde hlavně o tu fyzickou přípravu. Po návratu, po Vánocích začnu skákat doopravdy.
Chvíli vám pomáhal i psycholog, jste s ním stále v kontaktu?
Nejsem. Byla to jednorázová akce. S tím, že když bude cokoliv kdykoliv potřeba, tak mi pomůže. Je ochotný přijet i na závody a na trénink - podívat se, co jak funguje. Takže není problém využít ho znovu.
Srpnové mistrovství světa v Berlíně jste sledovala v televizi a viděla výpadek Jeleny Isinbajevové. Neříkala jste si, proč nepřišel o dva roky dřív?
To určitě ne. Spíš jsem byla překvapená, že jí to trvalo tak dlouho. Protože ona byla deset let suverénní, měla jen malé výpadky. Spíš je obdivuhodné, že to bylo až po tak dlouhé době.
Jak je pro vás následující zima důležitá? Co by se dělo, kdyby to zase nešlo? Je to pro vás zlomová sezona?
Asi je to zlomová sezona. Taky se k tomu tak stavím. Už mám i po škole, soustředím se jen na ten sport, snažím se tomu dávat maximum, a uvidím, jak to bude vypadat. Zhodnotím to po konci tohohle roku.
Máte stejný drajv jako třemi lety, kdy jste začala ten skvělý rok? Nebo je to v něčem jiné?
Je to určitě jiné. Jsem starší, rozumnější, naučila jsem se trošku víc poslouchat sama sebe než okolí. Což myslím, že je také důležité. Ale co se týče tréninku, ten drajv je určitě stejný.
Už víte, kdy byste chtěla začít závodit?
Nad tím jsem ještě nepřemýšlela, ještě jsem neviděla termínovku.
Když jste dokončila školu, našla jste si nějakou zálibu, na kterou jste předtím neměla čas?
Poprvé se mi stalo, že jsem na soustředění přečetla tři knížky, které jsem přečíst chtěla. To bylo docela příjemné. Koukala jsem na filmy, takže to bylo odpočívání se vším všudy (úsměv).
