S týmem už jste získal první úspěchy, Koprivnica vyhrála kvalitně obsazenou letní soutěž ´Golden Handball Interliga´, vede chorvatskou ligu...
Jenomže to nic neznamená. V pátek jsme se utkali s Lokomotivou Záhřeb, která před sezonou vyhlásila, že chce Podravce po mnoha letech sebrat titul. Velký zápas, na který však přišlo o tisíc lidí míň, než bych čekal. Proč? Domácí soutěž je jim málo, oni jsou zvědaví na vrcholnou házenou, kterou nabízí jen Liga mistrů.
Do ní jste před týdnem ze druhého předkola postoupili s velkými problémy. Co se pak děje, když první utkání nevyjde jako vám ve Volgogradu a situace už vypadá hodně špatně?
Na cestě z Ruska sedíte v letadle, za něž musel klub zaplatit tisíce eur. Koukáte do zamračených tváří a posloucháte řeči, že jestli odvetu nezvládneme, budou padat hlavy. O trenérech se sice nemluvilo, spíš o hráčkách, které stály velké peníze, ale...
Nedostal jste při svém příchodu do Chorvatska lehčí úkoly?
Ano, dohodli jsme se, že družstvo potřebuje první rok především stabilizovat, když vypadneme z Ligy mistrů, nic se neděje a v klidu se spokojíme s Pohárem EHF. A všechno bylo najednou jinak.
Druhé střetnutí jste zvládli.
Ale s odřenýma ušima, Rusky navíc udělaly velké chyby. Závladla obrovská euforie, Koprivnica se do Ligy mistrů dostala po třech letech marného čekání a teď už se všichni vidí minimálně ve čtvrtfinále, i když při losování skupin jsme chytli snad nejtěžší možné soupeře a podle mě je postup nereálný.
Není to prostě projev jejich mentality?
Říkám si, že basketbal a házenou vymysleli pro země bývalé Jugoslávie. Jsou ohromně talentovaní, kolik toho jen umí. Z toho ale také vyplývá jejich obrovské sebevědomí a s jídlem jim ještě roste chuť. A když do házené vkládají tolik prostředků, očekávají hodně. Tlačí na vás ze všech stran, velký klub - velké problémy.
Jaké má vlastně Podravka Koprivnica zázemí?
To už je patrné z jejího názvu. O takových podmínkách se českým házenkářkám ani nesní. Jediné, co mi chybí, je kvalitnější možnost regenerace. Na druhou stranu jsou všichni pod přísným dohledem.
A úspěch se musí dostavit hned.
Než se mi povedlo něco v reprezentaci nebo ve Slavii, měl jsem veliký časový prostor, zatímco tady jsem ani ne čtyři měsíce a zatím jsem družstvo především poznával. Realita se od představy, s níž jsem přišel, trochu liší.
Jak se žije pod takovým tlakem?
Těžko... S vedením klubu mám sice velmi dobré vztahy, ale vím, že každé kamarádství končí výsledky. Mám smlouvu na dva roky, ale jestli mě to zlomí, po sezoně se poděkuju a budu se v Čechách chodit na házenou jenom dívat. Je mi jednašedesát, jsem už penzista, ve sportu dělám prakticky nepřetržitě od roku 1976. Po prosincovém mistrovství Evropy asi skončím s českou reprezentací, snad se mi povede pěkná tečka a potom ať dostane možnost někdo nový.
To nezní zrovna optimisticky.
Ale já rozhodně nechci, aby to vypadalo, že si stěžuju. Naopak, jsem spokojený, s manželkou máme v Koprivnici k dispozici krásný byt, který je čtyři minuty od haly, výborné podmínky a po finanční stránce si nemůžu stěžovat. Navíc se mi splnil velký sen, kterého jsem se doma nedočkal. Povedu tým v Champions League. A házená mě stále baví, pokud by nastala opačná situace, okamžitě s ní praštím.
