Vaše spoluhráčky hovořily před turnajem o účasti ve čtvrtfinále. Prozraďte, v jaký výsledek jste věřila vy?
Říkala jsem si, že musíme postoupit ze skupiny a pak se uvidí podle soupeře. Do cesty se nám postavily silné Australanky, ale zápas s nimi se nám dokonale povedl.
Proč jste měla na turnaji tak pomalý rozjezd?
Ze začátku jsem nedostávala tolik příležitostí. Proti Brazílii mě ale trenér postavil do základu, což byla skvělá psychická vzpruha - nemohla jsem ho zklamat. Od toho zápasu se mi dařilo.
Jak moc vámi zacloumal nešťastný kontakt s Janou Veselou ve finále?
Byla jsem z toho hodně špatná, ucítila jsem jen ránu do zad. Když jsem se otočila, uviděla jsem Janu, jak leží na zemi a drží se za pusu. V poločase jsem se jí omlouvala, brala to statečně. Těžko se tomu dalo nějak předejít.
Byla jste po finále hodně pomlácená?
S USA i proti Austrálii to je vždycky tvrdé. Jejich hráčky jsou přece jen někde jinde, vypořádat se s tím pod košem není nic jednoduchého. Naštěstí se mi to povedlo. Během zápasů rány člověk moc nevnímá.
Kdybyste měla jmenovat tři klíčové momenty na cestě ke stříbrné medaili, které by to byly?
Prohra se Španělskem měla vliv na to, že jsme šly na Australanky. Mohly jsme taky narazit už dřív na Američanky. Pak určitě samotný čtvrtfinálový zápas s Austrálií a semifinále proti Bělorusku, které jsme otáčely.
Co považujete za překvapení turnaje vedle vašeho úspěchu?
Japonky. S výrazným výškovým hendikepem odehrály nádherné zápasy, prohrávaly jen o pár bodů. Když jsme je potkaly na hotelu, zdravily nás česky ‚dobrý den‘. Bylo to legrační, fandily jsme jim.
Jak na tým působila osobní podpora prezidenta Klause?
Že přijde na Austrálii, jsme vůbec nevěděly. Před finále potom zašel do šatny, hodně povzbuzoval, bylo to milé.
Co říkáte na atmosféru domácího mistrovství?
Byla jsem z ní nadšená. V Brně bylo naprosto dokonalé domácí prostředí, takže jsme doufaly, že to bude podobné i ve Varech. Ta podpora byla neuvěřitelná! Diváci nás hnali pořád dopředu, ohromně nám pomáhali.
Jak probíhaly oslavy stříbra?
Po finále jsme odjely do hotelu a slavily v Becher's Baru s rodinnými příslušníky. Já měla v hledišti sestru, sestřenici s manželem a kamarádky, ale ti museli odjet už dříve, šli ráno do práce. Oslava byla super, ale nikdo se tam moc neopil. Už v pondělí se totiž všechny hráčky rozjížděly domů, často řídily.
Rodiče se na vás podívat nebyli?
Na finále ne, ale byli fandit už předtím.
Kdy se pochlubíte medailí známým ze Studánky?
Budu tu celý týden, takže si na to určitě najdu čas.
Vaše sestra Kateřina je asistentkou trenéra Pardubic. Radila vám před zápasem s Koreou, proti které Studánka sehrála v Brně přípravný zápas?
Popravdě ani ne, na to řeč nepřišla. Korejky se ale ukázaly být silnými soupeřkami.
Má pro vás nějaký zvláštní význam, že jste na mistrovství ovládla soutěž blokařek?
Dozvěděla jsem se to, když mi volal táta. Na to první místo mi pomohly tři bloky ve finále. Udělalo mi to velkou radost, snažila jsem se týmu pomoci co nejvíc.
Co vás vedlo k letošnímu přestupu z Brna do Prahy?
Po pěti letech nastal čas na změnu. Rozhodovala jsem se mezi cizinou a českými kluby, mezitím jsem ale utrpěla zranění kotníku. Vnitřně jsem sice věřila, že nabídka z Evropy přijde, avšak USK tu svou dotáhl do konce.
První zápas v novém působišti sehrajete 20. října proti rodným Pardubicím. Jaký náboj pro vás bude tohle utkání mít?
Je to jako naschvál. Už se mi to stalo, když jsem přestupovala z Trutnova do Brna - taky jsme hned hrály proti Trutnovu. Doufám, že Pardubice budou bojovat o výsledek až do konce. Požene je publikum. První zápas, navíc proti USK. Odvedou určitě skvělý výkon. My budeme trénovat až příští týden, takže možná bude skřípat souhra. Až uvidím sestru na domácí lavičce, určitě se mnou budou třást emoce.
Když se vás někdo třeba za rok zeptá na letošní mistrovství světa, co vás napadne jako první?
Kdyby mi někdo předtím řekl, že budeme druhé, smála bych se. Ukázalo se, že to je možné, je to realita. Takže by to byla ta původně nepředstavitelná medaile na mém krku.
