Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Až se nadýchne a poběží, bude vyléčená

4 2000
Ludmila Formanová. Šestadvacetiletá atletka spadla seshora hluboko dolů. V jejím sportovním životě se přerušila úspěšná křivka, na které léta pracovala. Dlouho a pomalu se blížila velkému úspěchu. V roce 1993 vyhrála juniorské mistrovství Evropy v běhu na 800 metrů, o dva roky později přišla stříbrná medaile z halového mistrovství světa ve štafetě. Loni vyhrála mistrovství světa v hale i venku. Letos na olympiádě nedokončila rozběh kvůli zranění kotníku. Byl to tvrdý pád. Léčí se, bojuje proti smutku a už přemýšlí, jak se vrátí.Přečtěte si obsáhlý rozhovor s trenérkou Jarmilou Kratochvílovou

SYDNEY: SLZY
Když Ludmila Formanová kvůli bolesti v levém kotníku zastavila dvě stě metrů před cílem olympijského rozběhu, prošla nepříjemnou cestu kotlem stadionu plného desetitisíců lidí. Věděla, že před nimi už v Sydney nepoběží. Pak vešla do tiché chodby stadionu a vstříc diktafonům a televizním kamerám poprvé na chvíli odvrátila pohled. V těch zbývajících dnech, které jí v olympijském městě zbývaly, jí nebylo nejlépe.

Jak jste se vyrovnávala s tím, co se vám stalo?
Po tom závodě mi to docházelo postupně. V první chvilce je to šok a člověk si to ani neuvědomí. Až postupem doby jsem si říkala, to snad není ani možné. Když jsem si představila ty každodenní tréninky a všechno, co jsme tomu podřídili, padla na mě beznaděj. Připadalo mi, že se to nestalo. Že se probudím a všechno bude dobré.

Kdy vám bylo nejhůř?
Nejhorší to bylo po samotném závodě. Všichni okolo závodili. Snažila jsem se přebukovat letenku a co nejdřív jet domů. Říkala jsem si, až budu doma, bude to veselejší. V Sydney jsem se nabrečela celkem dost. Když jsem jela domů, zařekla jsem se, že už brečet nebudu. To se mi snad povedlo.

Co vás bolelo víc, noha, nebo duše?
Před závody jsem nebyla úplně v pohodě. Při každém kroku jsem na to zranění musela myslet, protože mě to bolelo. Den před závodem jsem se nemohla rozcvičit tak jako vždycky, takže jsme to zapíchli. Těsně po doběhu byla bolest na duši větší než bolest nohy. Ta najednou úplně ustoupila. Pak to zase bylo obráceně.

Mrzí vás, že jste se zranila zrovna při olympiádě?
Tím, že je olympiáda jednou za čtyři roky, to bylo daleko horší. Hned jsem si spočítala, že v Aténách mi bude třicet. Taky myslím na to, že bych chtěla mít dítě. Těch olympiád už asi moc nestihnu. Před minulou olympiádou v Atlantě byl můj cíl se tam dostat. Tady jsem si myslela na medaili.

ČÁSLAV: TRUCHLIVO
Štafeta českých atletek bojovala o finále olympiády, ale Formanová už seděla v letadle domů. Už neplakala a chtěla myslet na budoucnost. Když se objevila ve své Čáslavi, bylo tam pošmourno. Mají ji tady rádi, jsou jí ochotni věnovat dokonce celou ulici. Jenže tak, jak s ní prožívali úspěchy, zdrtila je její smůla.

Jaké to bylo doma?
Když jsem přijela, byly to těžké chvilky. Velká většina lidí byla smutná. Po několika dnech, co jsem byla doma, to bylo čím dál tím lepší. Není to tak živé, ale je to ve mně i teď. Není to tak, že bych to měla vymazané z hlavy.

Pomohla vám v těch chvílích Jarmila Kratochvílová, vaše trenérka?
Ona sama měla hodně práce, aby se z toho dostala. Měla toho všeho dost. Pomohli mi hodně naši i můj přítel Petr. Mám doma pěkné zázemí. Mluvila jsem s nimi už ze Sydney po telefonu. Doma mi to nechtěli připomínat. Bavili jsme se o úplně všedních věcech.

V novinách se v té době objevila kritika a pochybnosti, jestli bylo vaše zranění skutečně tak vážné.
Možná to bylo i tím, že jsme nevytrubovali do světa, že jsem zraněná. Nedělali jsme si alibi dopředu. Odjížděli jsme do Sydney s tím, že mě to bolí. Bylo by možná lepší dělat po závodě divadlo. Ale já nejsem jako Američané, kteří se svalí a válí se na tartanu bolestí. Proč bych to dělala?

V poslední době bylo v atletice hodně dopingových případů, napadlo vás, že by si kvůli tomu někdo mohl vaše odstoupení spojovat s dopingem?
Nemyslím, že je dopingu víc než jindy. Spíš se o tom víc mluví a píše a lidé to víc sledují. Já jsem byla v Sydney na dopingové kontrole den před závodem.

PRAHA: SPÁNEK
Dřív než se jí na operačním sále v pražské nemocnici v Motole zavřely oči, rychle se podívala na hodiny. Bylo za pět minut dvě hodiny odpoledne. Probírala se na pokoji a znovu zkontrolovala čas. Čtvrt na pět. Víc než dvě hodiny rozdílu. Docent Václav Smetana operoval dlouho, zraněný kotník byl totiž v horším stavu, než všichni čekali.

Co se vám při operaci v levé noze stalo?
Docent Smetana odstranil výrůstek, který šlachu porušoval. Ale hlavním problémem byla odumřelá tkáň velikosti švestky, zřejmě z obstřiků za ta léta. To musel dát pryč. Šlacha byla tak tenká, že musel dovnitř dát kousek plastiky. Je to něco cizího v noze, snad to sroste.

Byla jste překvapená, že je to tak zlé?
Byla. Den předtím jsem nastoupila do nemocnice na tři dny. Doktor říkal, že to bude jednoduchý zákrok, že mi to jenom vyčistí. Nakonec jsem tam zůstala dva týdny. Večer po operaci za mnou doktor přišel na pokoj a řekl, že se toho úplně lekl, protože ze snímků nohy nebylo zřejmé, jak to vypadá.

Připouštěla jste si před olympiádou vážnější problémy?
Namlouvali jsme si něco, co nebyla tak úplně pravda. Mluvili jsme o lehčích problémech. Nedokázala jsem si představit, že půjdu na operaci. Myslela jsem, že to je jen přetížení a pak to bude dobré.

Potíže se v Sydney zvětšily, byla jste na krach psychicky připravená?
Člověk si to nechce připustit. Většinou mi pomohly obstřiky, ale teď už tělo řeklo dost. Je za dvanáct let opotřebované a už se asi v těch součástkách něco muselo vyměnit.

ČÁSLAV: STESK
Běžkyně stojí, nemůže utíkat na čáslavských lesních cestičkách. Tři týdny má na noze sádru, teprve ve středu půjde dolů. Není ale dne, kdy by atletka odpočívala. Každý den se nechá odvézt autem z domova na stadion. Cesta netrvá ani pět minut. Posiluje. Pak se vrací do malého bytečku, kde žije se svým přítelem. Přemýšlí, jak na jaře kousek odtud začnou stavět dům.

Chybí vám běhání?
Hrozně. Naposled jsem běžela v Sydney. Po návratu, když bolest odezněla, jsem chtěla jít běhat. Ale nemohla jsem, protože z nohy musel zmizet zánět, aby mi mohli udělat operaci. Začínám si vážit okamžiků, kdy odložím hole a můžu chodit sama s podpatkem na sádře.

Co nejvíc z běhání postrádáte?
Tělo je dennodenně v pohybu. Tahám gumy, zapojuji posilovací stroje na nohy, ale není to běhání. Stačilo by mi se rozeběhnout a běžet kilometr, dva, když je hezké počasí. Chybí takový ten klasický běhavý pohyb. Potřebuji se nadýchat vzduchu.

Máte strach z toho, až na nohu poprvé pořádně došlápnete?
Až mi to sundají, bude to těžké. Noha bude oslabená, svaly ochablé. Asi budu mít strach. Budu se řídit radami doktorů. Nic nesmím uspěchat.

Co se vám honí hlavou, když teď máte odlišný životní režim?
Přemýšlela jsem, že kdybych věděla, jak je to vážné, možná jsem stihla donosit i mimino. Vůbec jsme nevěděli, jak to bude. Pak převážily myšlenky sportovní. Nejde o to dítě porodit, ale pak je o něj starost. Bylo by těžké to skloubit.

Trojskokanka Šárka Kašpárková minulý týden kvůli těhotenství přerušila kariéru...
Když jsem ji viděla v televizi, přistihla jsem se, že jí tak trošku i závidím, že to mimčo bude mít. Doufám, že je spokojená, že to tak chtěla. Přeju jí to. Myslím, že si od skákání po těch letech potřebuje odpočinout a pak jí bude víc bavit.

EDMONTON: ŠANCE
Půjde si za svým. Kousek po kousku za jedním cílem. Aby se znovu postavila na start velkého závodu. A aby v něm byla v nejlepší formě, schopná znovu bojovat o medaili. Může to být už v srpnu při mistrovství světa v Edmontonu. Nebo taky až daleko později. Nepojede si pro porážku, která by ji zničila. Až bude znovu silná, vyrazí.

Pojedete příští rok na mistrovství světa?
V téhle chvíli není jisté, jestli v létě budu závodit. Výpadek bude velký. Možná začátkem února bych mohla začít běhat. To by se dalo stihnout. Pro mě je nejdůležitější, abych v dalších sezonách už neměla potíže. Nechci nic lámat přes koleno. Jsem smířená, že když to nepůjde, připravím se až na další halovou sezonu.

Jste ještě pořád smutná, nebo spíš převládá odhodlání?
Poznala jsem, že to všechno taky k něčemu bylo. Najednou je ta motivace daleko větší. Budu začínat úplně od začátku. Chci se vrátit. Těším se, až vyběhnu na prvním závodě. To převládá nad smutkem.

Přemýšlíte už o šampionátu v Edmontonu?
Pro mě je to spíš bodík v dálce. Plánuji si věci po kouskách. Až mi sundají sádru, přijde rehabilitace. Je dost možné, že budu moci běhat, ale ne tak, jak bych si představovala, aby to stačilo na finále.

To byste na mistrovství světa nejela?
Neříkám, že bych jela do Edmontonu jenom, když bych měla na zlatou medaili. Ale když budu vědět, že stěží zaběhnu nominační limit, nemá to cenu. To, co se mi stalo, byl pád hrozně dolů. O to větší, že rok předtím jsem byla úplně nahoře. Bylo to hodně citelné. Kdybych vypadla v rozběhu, víc by mi to ublížilo, než pomohlo.

Ludmila Formanová nedoběhla pro zranění

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze