Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Bez pompy jsem odešel, bez pompy přicházím, říká bývalý výškař Ton

23 2015
Jako závodník Hustopečské skákání miloval. Právě tady zažil před devíti lety jeden z nejpůsobivějších okamžiků kariéry, když v rozskakování překonal 233 centimetrů (což se rovná jeho osobnímu rekordu) a porazil Ivana Uchova. V sobotu se Svatoslav Ton vrátí na jihomoravský mítink jako trenér a znovu se těší na báječné prostředí.

„Je tam neskutečné publikum a organizátoři vždy připraví perfektní podmínky. Spousta výškařů řeší povrch, jestli je měkký nebo tvrdý, a v Hustopečích je z mého pohledu úplně optimální – nepruží ani moc, ani málo,“ vyzdvihuje 36letý bývalý brněnský atlet, který nyní učí na základní škole.

Jako ambasador letošního Hustopečského skákání jste absolvoval besedu s tamními žáky. Zaskočil vás nějaký dotaz?
Protože sám učím, tak jsem zvyklý na dotazy od dětí a besed jsem absolvoval mraky. Vždycky se objeví otázky na nejoblíbenější zvíře nebo kolikátku mám nohu, ale teď mě překvapil dotaz, co říkám na dnešní generaci. Takže jsme se trošku rozpovídali o postoji ke sportu versus Facebook a bylo to hodně zajímavé.

Co tedy říkáte současné dětské generaci?
Pro mě je to hodně alarmující. My jsme s bráchou dostali první počítač kolem patnácti a samozřejmě jsme u něj taky trávili spoustu času. Ale vždycky pro nás bylo přednější přijít ze školy a jít lítat ven. Ať už hrát fotbal, nebo na četníky a zloděje. Dnes je konkurence moderních technologií obrovská a pro děti lákavá, a když je něco pohodlné a dostupné, tak po tom většina lidí sáhne. Ale spíš než v dětech je to v rodičích. Dnešní doba přináší obrovský shon, který třeba naši rodiče nezažili. Moje mamka s taťkou byli doma ve čtyři a mohli se nám nějak věnovat, kdežto dnes rodiče často přijdou večer a jsou rádi, že mají děti nasazená sluchátka na uších, něco hrají a jsou hodné.

Jak si užíváte život učitele?
Teď zažívám období svého pozdního comebacku. Se sportem jsem nekončil s žádnou pompou, prostě jsem se jednoho dne probudil a řekl jsem si, že už to nesnesu, protože jsem měl zdravotní problémy. Nebyl to vysněný konec sportovce jako zlato na olympiádě. Navíc už jsem měl myšlenky, které nebyly úplně pozitivní, a čtyři nebo pět let mě to k atletice vůbec netáhlo. Atletika vám dá spoustu dobrých zážitků, ale také je plná závisti, zášti a různých zákulisních manipulací. Proto jsem od ní chtěl být co nejdál.

Svatoslav Ton

Ovšem nakonec jste se vrátil jako trenér nadaného Slováka Matúše Bubeníka...
Dá se říct, že jak jsem bez pompy odešel, tak bez pompy přicházím. Potkali jsme se na závodech a pak mě oslovil, jestli bychom se nemohli pobavit o skoku do výšky. Pravděpodobně to shledal jako užitečné, takže mě oslovil, jestli bychom nenavázali užší spolupráci. A já se mu snažím předat, co jsem se naučil.

Co atletické trenérství obnáší?
U mě je to hlavně o mentoringu. Matúš zásluhou svých předchozích trenérů už skákat umí a neměl moc zásadních chyb, které by se musely odstraňovat. Je vnímavý, co se týče pohybu, což já jsem nebyl, takže si to se mnou trenéři museli hodně vytrpět. Zato když Matúšovi něco řeknu, tak to udělá. Snažím se mu radit ohledně techniky a tréninku, ale doufám, že hlavní přínos bude v tom, že mu můžu předat zkušenosti z velkých akcí, které jsem zažil na vlastní kůži. V tom je proti jiným trenérům moje výhoda a myslím, že mu to může pomoct.

Kam by to Bubeník mohl dotáhnout?
Doufejme, že tam, kde on sám bude spokojený. Matúš je hodně cílevědomý, což se úplně neslučuje s výškařskou povahou, protože výškaři byli vždycky spíš parta s ležérnějším přístupem. Matúše za to obdivuju, i ode mě vyžaduje profesionální přístup. Teď skočil 222, a pokud bude zdravý, tak bych chtěl, aby se letos co nejvíc přiblížil ke 230.

Dovolte na závěr osobní dotaz: je pravda, že jste se jako Svatoslav přestěhoval do Svatoslavi?
Je to tak, ale byla to náhoda. Ty mě provázejí celý život a v osudové momenty celkem věřím. Už jsem si nedokázal představit dál žít v Praze, kde jsem byl 12 let, protože v Brně se atletika na vrcholové úrovni dá dělat jen obtížně. S přítelkyní jsme vždycky chtěli bydlet v domečku v přírodě, takže teď máme starý statek, ovečky a podobně. Člověk zjistí, že z původní romantiky to začne být dřina, ale je to něco, co jsme si vybrali a líbí se nám to.

Autor:






Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze