Na startu finále Shelly-Ann Fraserová-Pryceová nepředvádí v Pekingu rozmáchlá gesta. Jen se dlouze a zasněně usmívá. Načež utíká, přede všemi až do cíle, ačkoliv nizozemská senzace Dafne Schippersová na ni zle dotírá.
Jamajčanka triumfuje za 10,76, vymrští ruku nad hlavu, hryže se do zlatého řetízku a samou radostí se chvíli válí na zemi. Když se však vydává na čestné kolo, tisíce diváků už po poslední disciplíně dne opouštějí tribuny. Nedělní boltomanie tentokrát Ptačím hnízdem necloumá.
Maličká šampionka, měřící 152 centimetrů a přezdívaná Kapesní raketa, je na královské stovce stejně jako její krajan Bolt olympijskou vítězkou z let 2008 a 2012.
Stejně jako Bolt vyhrála i šampionáty v letech 2009, 2013 a 2015.
A v mládí měli společnou také jistou tréninkovou lenost.
Zato dnešní 28letá Pryceová je úplně jiná. „Dříč k pohledání,“ oceňuje kouč Stephen Francis. Po finále se z ní stává filozofka a motivátorka. Jen si ji poslechněte: „Věřím v Boží vůli a jeho plán. Ale sílu čerpám i z nadšení, které cítím při každém závodě. Můj vzkaz ostatním je: Není podstatné, odkud jste a jakou minulost máte. Důležité jsou vaše cíle. Ať se stane cokoliv, vždy musíte pracovat tvrdě.“
Na rozdíl od Bolta se ve většině měst světa může procházet klidně, aniž by se kvůli ní zastavovali chodci. Sprinterky v popularitě za mužskými protějšky výrazně zaostávají.
Nejde jen o otázku pohlaví.
„Muži jsou ve středu pozornosti, protože jejich světové rekordy jsou dosažitelné. Na rozdíl od nás,“ připomíná Veronica Campbellová-Brownová, ve finále čtvrtá.
Tajemství rekordů na věčnost
Zatímco světový rekord mužů na stovce překonalo od roku 1988 osm mužů celkem šestnáctkrát, ty ženské v podání Florence Griffithové-Joynerové jsou snad zmrazené na věčnost: 10,49 na stovce a 21,34 na dvoustovce. Žádná žena od té doby neuběhla 100 metrů rychleji než za 10,64. Ani moderní tréninkové metody nepomáhají.
Griffithová zemřela před 14 lety, v osmatřiceti v noci na epileptický záchvat. Úchvatné zlepšení, jaké v olympijském roce 1988 předvedla, je dodnes zahaleno tajemstvím. Dopovala tehdy mužské hormony a uměla své podvody skrýt? Indicie tu jsou. Carl Lewis v autobiografii psal: „Spousta lidí se divila, jak jsou na těle Flo-Jo najednou všude obrovské svaly a hlas má o tolik hlubší. Změny v jejím těle probíhaly rychleji, než byste si dokázali představit.“
Účastnice finále ženské stovky volily často barevné účesy.
Když však už nemohou dnešní sprinterky upoutávat pozornost atakem na rekordy, říkají si tedy o ni aspoň vlasovými kreacemi: Ahyeová je má ve finále červené, Okagbareová rezavé, Bowieová má fialový přeliv.
Zelenožlutá Shally-Anne Pryceová přesto tvrdí: „Stačí mi, když mi lidé říkají: Fandíme ti, protože jsi tak malá, ale zároveň tak rychlá. Když vítězíš, děláš nás šťastnými.“
Doping je minové pole
Vyrůstala v chudinské čtvrti Kingstonu, kde žila s matkou a dvěma bratry v jediné místnosti. Závodit začínala bosá. Matka, nadějná středoškolská sprinterka, ukončila kariéru v šestnácti, když otěhotněla. Shally-Anne zdědila její talent.
Dnes vlastní kromě zlatých medailí i univerzitní diplom, po kariéře si chce dodělat doktorát a stát se dětskou psycholožkou. „Děti na Jamajce, speciálně ty s dyslexií, autismem a mozkovou obrnou, potřebují více pozornosti. Ráda bych jim ji dala,“ plánuje.
Založila též nadaci na pomoc dětem ze sociálně slabších rodin, sedmi z nich platí školu, včetně uniforem, knih a jídla. Zároveň vyzývá do většího boje proti dopingu. „Mnozí mladí jamajští atleti jsou v tomto směru naivní. Měli by se víc vzdělávat, protože doping je minové pole.“
Hovoří z vlastní zkušenosti. V roce 2010 dostala půlroční distanc za pozitivní test na zakázanou látku oxykodon. Tehdy vysvětlovala, že byla v injekci, kterou jí dal kouč na bolesti zubů. Vzápětí však dodala: „Jsem profesionálka a chci být vzorem. Za cokoliv špatného, co se dostane do mého těla, proto přebírám plnou zodpovědnost.“
Justin Gatlin taková slova nikdy pronést nedokázal. Ten vinu nikdy nepřiznal.
