Tehdy, 21. srpna 2008, přehodila svým posledním velehodem 71,42 do té doby vedoucí Abakumovovou. „Kdykoliv si na to vzpomenu, trochu mě zamrazí.“ Naposledy si svůj zlatý hod pustila na videu začátkem letošní sezony, když prožívala výkonnostní krizi. „Tehdy to ale bylo spíš demotivující,“ zasměje se.
Od té doby je mnohé jinak. Vyhrála Diamantové ligy v Paříži i Stockholmu, vévodí pořadí seriálu. V tabulkách sezony je výkonem 65,66 sice šestá, žádná ze soupeřek však nevyčnívá. Vždyť vedoucí Jihoafričanka Viljoenová hodila 66,62.
Znamení, z nichž čerpá Špotáková víru, že i tentokrát v Pekingu vše dobře dopadne, navíc nachází víc. Třeba: „Vždycky, když to na Diamantové lize šlo Zuzaně Hejnové, tak se pak dařilo i mně. Její vítězství mě tu naladilo.“
Nebo: „Hned naproti rozběhu visí na střeše stadionu česká vlajka.“
Rozběh je rychlý, což se jejím kotníkům zamlouvá. Stejně jako skutečnost, že je mírně do kopce.
Nemá s sebou syna Janka a díky tomu si víc odpočine. „Během sezony jsem občas našla chvíli pro sebe, ale maximálně tak půlden. Jinak to byl pořád fofr. Tady mám najednou až takové prázdno. Ale nedělá mi to problém. Čtu si v angličtině, abych se v ní vylepšila. Občas jdu potrénovat. Užívám si ten čas. Nabírám energii.“
Už v pátek ji bude potřebovat. Kvalifikační limit je vysoko: 63,50. „Pokusím se ho hodit prvním pokusem. Ohlídám si špičku a pošlu oštěp tak, aby to nebyl kopec, ale aby to žralo metry,“ plánuje. Zařazením kvalifikace do večerního bloku ji organizátoři potěšili. „Připomíná mi potom víc závody, než když házíme dopoledne.“
U hotelu potká Christinu Obergföllovou mířící na trénink. „Je hodně pohublá, co?“ sjede ji pohledem. „Já jsem taky štíhlejší než před porodem, i když se to nezdá.“
Obergföllová bude házet v kvalifikační skupině A, zatímco s tápající olympijskou sokyní Abakumovovou se Špotáková sejde v béčku. Tolik bitev už tyto tři velikánky světového oštěpu spolu svedly. Ale teprve nyní se poprvé na vrcholné akci utkají coby matky. Navíc v poslední den šampionátu.
„Kdyby nám tu na samý konec zahráli českou hymnu, by bylo moc pěkný,“ zasní se Špotáková. „A já tomu dost věřím, že se to může povést.“
