Prášila trápí prasklé pouzdro kyčle, přitom bronz v Praze vybojoval už s tímto handicapem. „Zjistil jsem to asi čtrnáct dní před šampionátem, takže to nebylo ideální. Ale nějak jsem to zvládl,“ mávl rukou. Před závodem zranění tajil, po něm už nebylo proč o něm veřejně mluvit.
V Praze přišel o stříbro až v posledním kole, i za bronz je však i s odstupem rád. „Hodnotím to jako velký úspěch. Dopadlo to pro mě dobře. Dlouhá příprava, doma se k tomu přidala nervozita, takže to bylo náročné,“ vzpomíná Prášil na březnový šampionát, jehož byl ambasadorem a mediální tváří. „I kvůli tomu a podpoře spousty lidí jsem chtěl uspět.“
Pražský bronz pro něj byl úspěšnou obhajobou, stejnou medaili, svou první velkou, získal i před dvěma lety v Göteborgu. „Teď už mě z atmosféry velkých závodu asi nic nezaskočí. Už jsem na to zvyklý a spíš mě to vyhecuje,“ přiznává rodák ze Šternberka.
Od halového šampionátu nezávodil, za sebou má více než dva měsíce léčby. „Neházel jsem ani na tréninku. Jen jsem chodil rehabilitovat kyčel a dělal na to speciální cvičení. Pořád to ale není stoprocentní. Pojedu ještě na pět dní do Německa na kliniku, kde mi budou píchat nějaká homeopatika. Na závodění si musím ještě počkat,“ tuší.
Jen u televize tak musí sledovat závody Diamantové ligy, která začala prvními závody v katarském Dauhá a v Šanghaji. „Možná všechno vynechám a půjdu až mistrovství světa v Pekingu. Hlavní pro mě bude příští sezona, kdy je olympiáda. Letos se především musím dát dohromady,“ má jasno Prášil, koulař světových kvalit, kterého však často omezují zranění.
Rehabilitaci si alespoň zpříjemnil návštěvou starých známých v olomouckém klubu na tradiční atletické Velké ceně. „Je to tu skvělé jako každý rok. Líbí se mi tu, se všemi se znám, pozdravíme se a popovídáme si,“ usmál se.
„Hlavní pro mě bude příští sezona, kdy je olympiáda. Letos se především musím dát dohromady.“
