Dlouholetý kouč desetibojaře Romana Šebrleho si před dvěma lety uvědomil, že ho tělo jaksi začíná zlobit. Čím dál víc cítil, že mu tuhne svalstvo. Stěží ráno vstával z postele. Problémy mu dělalo i vystoupit po dlouhé jízdě z auta. Zpáteční let z mistrovství světa v Tegu 2011 je pro něj dosud živou noční můrou. "Bolesti už byly velké."
První podezření zkušeného kouče směřovalo k ploténkám. Přidala se ale i únava. Každou volnou chvíli využíval ke spánku. "Cítil jsem se unavený, myslel jsem, že to je věkem." Silná analgetika, která lékaři obvykle předepisují maximálně na pár týdnů, bral téměř půl roku. "Bez nich bych se nevyspal."
Posléze vyslechl nepříjemnou diagnózu: Bechtěrevova nemoc, chronické zánětlivé onemocnění především páteřních obratlů. Obvykle se projevuje mezi 18. a 30. rokem života. Kupkovi však tou dobou bylo jedenačtyřicet.
"Nějakou dobu jsem to už asi v sobě měl."
Bolesti ho psychicky ničily. Začal si pohrávat s myšlenkou, že dá atletické práci sbohem. Dokonce přemýšlel nad možností přestěhovat se s rodinou do některé z teplých krajin. "Zvažoval jsem, že po olympiádě v Londýně trénování nechám. Trochu podnikám, přežil bych bez toho."
Po chvíli přemýšlení ale přiznává: "Nedovedu si představit, že bych končil." Naštěstí u něj zabrala biologická léčba. "Pravidelně chodím na vyšetření, jednou měsíčně si píchám injekci. Naučil jsem se to." Vrátily se mu klid a pohoda.
Na stadionu dostal nový impulz – do jeho čistě mužské skupiny v čele s výborným čtvrtkařem Pavlem Maslákem přestoupila loni na podzim Zuzana Hejnová.
S bronzovou medailistkou z olympiády prožil v uplynulé sezoně unikátní vítěznou sérii, hnal ji za světovým zlatem v Moskvě. "Trenér si vždycky nejvíc cení toho, když závodníci předvedou nejlepší výkon na vrcholné akci."
Hejnová přinesla i další plus: donutila ho zhubnout. "Vsadili jsme se, že do vyhlášení Atleta roku zhubnu pod sto kilo." Nadbytečných deset kilo shodil. "A je mi líp," pochvaluje si, jak mu úbytek váhy prospěl při golfu.
Měsíce s nepříjemnou nemocí upravili i postoj ambiciózního kouče. "Patřím k lidem, co mají sport hodně vysoko. Tyhle věci vám ale otevřou oči, že neexistuje jen práce. Teď jsem O. K., jenže nevím, co bude za dva roky. Ale jsem rád, že jsem toho nenechal."
V tréninkových plánech už má přesně rozepsány dávky pro své svěřence, Hejnová dokonce po první části v Tatrách přípravy remcala, že jim trenér přidal. "Spíš zapomněla," směje se on.
Umístění nebo zaběhnuté časy však předem nijak neplánuje. O světovém rekordu, ke kterému schází 27leté běžkyni necelá půlsekunda, nemluví. "To je daleko."
A že by třeba příští rok překážkářka zpomalila a on trpěl na tribuně, si také nepřipouští. "Jednou to asi přijde, ale příští rok určitě ne."
