Svým uměním ohromí tribuny i hlasatele v Südtirol Areně. „Fantastisch,“ vykřikne místní spíkr spontánně do mikrofonu, když česká biatlonistka Eva Puskarčíková také při třetí položce vysype raketovou rychlostí zásobník do pěti terčů - a všechny zase zbělají.
Třetí nula v závodě!
„A vede o 14 vteřin.“
„Jedeš na první místo,“ volají na ni čeští trenéři, rozestavění u trati.
Ale ten závod má čtyři položky, takže to ber s rezervou, ať se z toho nezblázníš, nabádá sama sebe.
Jinou českou ženu, střelecky se trápící Gabrielu Koukalovou, už v tu chvíli začíná Laura Dahlmeierová virtuálně vysvlékat ze žlutého čísla první dámy Světového poháru. Ovšem s Puskarčíkovou zatím Češi prožívají příběh o možném velkém vítězství pod kýčovitě modrou alpskou oblohou.
Jistě, dvakrát v minulosti zažila vytrvalostní závod, kdy po třech čistých položkách odstřílela poslední stojku za čtyři. Jenže to byla ještě jiná Puskarčíková, mladší, mnohem pomaleji pálící a bez letošní injekce sebevědomí. Teď už ví, že umí i závody se čtyřmi nulami.
Proč by to nemohlo vyjít?
Kouč Zdeněk Vítek si mne na střelnici zkřehlé ruce. „Zaboxuj si do mně, zahřeješ se,“ nabízí mu šéftrenér Ondřej Rybář. Oba věří. Všichni Češi věří.
„Na, kochej se,“ nastaví Rybář počítač s průběžnými výsledky před oči Jiřímu Hamzovi, šéfovi svazu. S dovětkem: „Já budu ty odstupy zkoumat až po čtvrté položce.“
OČEKÁVÁNÍ. Česká enkláva na střelnici.
Také rakouská biatlonistka Lisa Therese Hauserová má na kontě tři nuly. „Ale teď se odstřelila,“ hlásí Ota Binder, manažer svazu. Dvěma chybami na poslední stojce dává trumfy do rukou Puskarčíkové.
Už i Dahlmeierová je na závěrečné položce a sáhodlouze tu čeká na čtvrtou ránu. Aréna ztichne v napětí. Potom Němka konečně vypálí a trefí. Jásot tribun, kde vládnou právě německé vlajky. Čistá stojka ji vrací do hry o prvenství.
„A Evička musí dát nulu,“ konstatuje u střelnice Jiří Hamza, předseda českých biatlonistů.
SETKÁNÍ NA TRATI. Gabriela Koukalová a Eva Puskarčíková
Nohy Puskarčíkovou bolely od úvodního kola. Teď už bolí ukrutně. Levá mě vyloženě brní, uvědomuje si. Vítr se točí a pohazuje na střelnici praporky. Stoupne si na krajní stav číslo 30, ten je zdí přece jen víc kryt. Tak jí to kouč Vítek ještě těsně před startem připomínal.
„Každý dneska leze na devětadvacítku a třicítku. Ty terče už tam musí být od těch ran úplně omlácené,“ prohodí Rybář.
První ránu Puskarčíková strhne.
Těsně míjí.
Předvede další položku, která je na místní poměry velmi rychlá... ale tři terče po ní zůstávají černé. Vzdechy tribun jsou ozvěnou výstřelů.
„Všechno doleva dolů,“ pronese Vítek. „Ta první těsná rána ji mohla rozhodit.“
Ne, nečekala na střelnici ani zdaleka tak dlouho jako Dahlmeierová. „Já jsem Eva, já nejsem Laura,“ poví po závodě.
Rybář to však chápe. „Nechtěla moc přemýšlet nad tím, co všechno je v sázce. Nasypala to tam, jak je zvyklá.“ Což tentokrát k úspěchu nevedlo.
Vítek smutně kroutí hlavou. Rybář říká: „Šance byla dneska veliká, ostatní tolik chybují.“
Kaisa Mäkäräinenová není dominátorkou z Ruhpoldingu a bude se muset spokojit s umístěním ve druhé desítce. „Měla po příjezdu do Anterselvy jednodenní střevní chřipku, je po ní ještě oslabená,“ vysvětluje její manžel.
Laura Dahlmeierová naopak protne cíl, zatne spokojeně pěst, načež půl minuty klečí na sněhu naprosto odrovnaná.
POJĎ LAURO, POJĎ! Němečtí fanoušci ženou Lauru Dahlmeierovou za dalším vítězstvím ve Světovém poháru.
Gabriela Koukalová dorazí chvíli po ní, a přestože to ještě neví najisto, tuší, že s šesti chybami na kontě patrně ztrácí žluté číslo.
Skončí čtyřiadvacátá.
„Asi jsem na tu střelbu neměla dneska dost trpělivosti,“ usoudí.
Přitom se jí dlouho běželo tak krásně. „První tři kola jsem si připadala nesmrtelná. Až v tom cílovém jsem pletla nohama,“ vypráví Koukalová. Časem je přesto druhou nejrychlejší běžkyní dne.
„Z běhu mám vážně radost,“ ujišťuje. Běh byl důkazem, že energie má stále dost. „A já se snažím vzít si i z každého nepovedeného závodu něco pozitivního.“
Rovněž Eva Puskarčíková, na třináctém místě nejlepší z Češek, potlačuje zklamání z poslední položky a už zase nachází svůj pověstný úsměv. Je to přece „jen“ sport, ne?
„Já že měla první ležku jen za 19 vteřin? Fakt? Jo?“ diví se nejrychlejší střelkyně dne. „Jsem na střelnici vždycky v takovym tunelu, že tu rychlost vůbec nevnímám. No jo no, kdyby po těch třech nulách potom přišla i ta čtvrtá, asi by to bylo až příliš snový.“
Vítr, které je obě na střelnici prověřil, jakoby mezitím vyčerpal své síly a ke druhé polovině startovní listiny se chvílemi chová jak beránek.
Nepotvrdí se tentokrát slova Ondřeje Rybáře, že se zapadajícím sluncem bývají turbulence v Anterselvě větší a větší. Závodnice s mnohem vyššími čísly, než měly největší favoritky, oslavují skvělá umístění.
Anais Chevalierová je druhá a domácí Alexia Runggaldierová se nachází ve stavu šoku z vlastního třetího místa. Poprvé v kariéře stojí na pódiu ve Světovém poháru a zrovna tady!
Gabriela Koukalová po úžasné sérii šesti závodů v řadě, kdy mířila z cíle vždy na stupně vítězů a odtud na tiskovou konferenci, může vyrazit do hotelu mnohem dřív než jindy.
Na tiskovce sedí ve středu stolu vítězná Dahlmeierová, stále v červeném čísle, v němž odstartovala do závodu, ale ve skutečnosti už je majitelkou toho žlutého.
„Bylo to dnes tvrdé,“ líčí Němka. „Nadmořská výška, pomalý sníh, délka závodu, složitý vítr. Vzala jsem si na střelnici víc času - a teď jsem první.“
V poháru vede o jedenáct bodů před Koukalovou.
Ovšem také na tomto konstatování dokáže její česká sokyně najít pozitiva: „Před olympiádou 2014 jsem taky ztratila v Anterselvě žluté číslo a pak jsem jela do Soči s čistou hlavou a získala tam dvě medaile. Třeba to letos na mistrovství světa zafunguje podobně.“
V čemž tkví síla současného českého týmu. Jeden závod, který nedopadl tak, jak si představovaly, nebo jak se dlouho vyvíjel, biatlonistky z komfortní zóny nevykolejí.
