Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Prince byl skvělým basketbalistou, říká Tucker, chladnokrevný trojkař

Ostravský basketbalista Corey Muirhead (vpravo) se dostává k míčí, sleduje ho James Tucker z Děčína. | foto: Ondřej Bičiště, MF DNES

18 2015
V Minneapolis prodává nemovitosti, v Děčíně staví finálový sen. Basketbalový. Anthony Tucker, další americké bingo děčínských basketbalistů na rozehrávce. Realitní makléř je chladnokrevný trojkař, nejlepší v lize.

„Je paráda, jak si v Děčíně lidé i spoluhráči basket užívají,“ nadchly 25letého hráče týmové oslavy. Basketbalem je taky pohlcený. Na jednu paži si dokonce nechal vytetovat citát od neznámé fanynky, která mu týden co týden psala dopisy.

Jak to tedy bylo s tou fanynkou?
Během mého působení na univerzitě mi vážně každý týden psala dopisy. Nikdy jsem ji osobně neviděl, ale hodně mě to oslovilo. Až tak, že jsem se nechal na levou paži vytetovat tahle slova: „Nepřízeň osudu někoho zlomí a někoho vybičuje k překonání sebe samého. Moje chyby nedefinují můj charakter.“ Tetování mám i na pravé ruce, modlitbu a basketbalový míč.

Jaké jste měl dětství v Minneapolis, odkud je i zpěvák Prince?
Myslím, že všichni u nás znají Prince, ale málokdo ve světě už ví, že býval vážně velmi dobrým basketbalistou v Minneapolis. Vlastně legenda! Mé dětství nebylo ničím výjimečné, snad jen tím, že je u nás chladněji než jinde. Já už odmala hrál basketbal, je to moje vášeň.

Co jste vystudoval?
Sociologii. Nejdříve jsem se o ni zajímal, ale když jsem o tom na univerzitě čtyři roky pořád dokola slyšel, už mě nadšení přešlo. Už se tomu nevěnuji.

Prý teď prodáváte přes léto nemovitosti?
Když jsem si v minulém roce poranil rameno, odepsal jsem zbytek sezony a rozhodl se zůstat v USA. A tak jsem začal prodávat byty a domy. Překvapivě to je zábavná práce. Myslím, že jsem i úspěšný. Je to něco, co chci dělat po kariéře. Baví mě se v tomhle oboru vzdělávat, věnuji se tomu přes léto a i teď o Vánocích jsem měl nějaké schůzky. Od února bych měl některé věci dělat on-line odsud z Děčína.

Jaký nejdražší dům jste prodal? Mrakodrap?
Velké budovy nebo dokonce mrakodrapy nedělám, ty jsou na trhu někdy i roky. Ale pomáhal jsem s prodejem domu rodiny mého přítele a blížilo se to k milionu dolarů. Což není lehké udat, protože máte jen malý okruh potenciálních kupců. Byla to pro mě velká škola!

A jaký je rozdíl v bydlení mezi Američany a Čechy?
V USA mají lidé zbytečně víc prostoru. Větší domy, než potřebují, víc pokojů, než využijí. Amerika byla vždycky zemí nestřídmosti. Tady to nevidím, což je příjemné. Jako můj byt: není velký, ale pro mě je akorát, prostor je dobře využitý. Mám tam vše, co potřebuji, to mi stačí.

Fotogalerie

Našel jste v Děčíně druhý domov, jak říká trenér Budínský?
Zatím je to tady zábava, sezona se odvíjí dobře, lidé jsou milí, podporují nás, fanoušci jsou skvělí. Výborná atmosféra je i v kabině, spoluhráči mi pomáhají, snaží se mi vše překládat. Všichni jsou skvělí, nejvíc komunikuji s Bobem Landou, Lukášem Linhartem a hodně mi i překkládá Filip Kroutil.

Co jste věděl o Děčínu, když jste sem přijížděl?
Vůbec nic. Den před odletem jsem se podíval do Wikipedie na nějaká fakta, na věci, co bych měl vědět. Česko je pro mě nová zkušenost, ale nebál jsem se toho. Lidé často vyprávějí o krásné Praze, na to jsem se těšil.

Řešil jste tady nějaké problémy?
Můj jediný problém byl s wi-fina hotelu, což vypovídá o tom, že všechno je vlastně perfektní. Adaptoval jsem se snadno.

Ale rodina vám asi chybí, když jste tady sám.
Že jsem se mohl dostat domů na Vánoce v půlce sezony, to mi hodně pomohlo, vyléčilo to můj stesk po rodině. Dokonce kvůli mně moje maminka přehodila termín své svatby z listopadového Dne díkůvzdání na prosinec. Užili jsme si to. Teď se cítím dobře. Stále s nimi jsem v kontaktu přes internet.

Váš otec prý říká, že hrajete dosud nejrychlejší basket v kariéře. Je to tak?
Musel jsem se tady přizpůsobit jinému stylu basketbalu, který je rychlý. Na univerzitě se hraje pomalu, je delší limit na střelu, ve Finsku se loni taky hrálo pomaleji.

Rodiče se dívají na vaše zápasy přes internet. V Minneapolis ale bývá kolem poledne, musejí si brát volno v práci?
Máma se dívá z domova, táta při polední přestávce v práci na oběd. Prodává zdravotní pojištění, takže má trochu svobodu, jeho práce je hodně schůzek a cestování.

S vaším otcem často diskutujete o basketbalu. Máte hodně odlišné názory?Často jen žertuju, protože vím, jaká reakce bude následovat. Rád ho dostávám do těžkých situací. Táta byl sám aktivní basketbalista, když hráli Magic Johnson nebo Michael Jordan, superstars. Pošťuchuju ho, když srovnává minulost se současností. Nikdy mě táta naštěstí nikdy netrénoval. Nemyslím, že by to fungovalo (smích). Byl velkou hvězdou na střední škole i potom na univerzitě. Pamatuju si, že jsem jako malý běhal po jeho zápasech na palubovce, on byl můj první vzor.

A jakého hráče obdivujete teď?
Můj hrdina je Gilbert Arenas, který už v NBA nehraje. Na jeho hře jsem vyrostl. Strašně rád jsem se na něho díval, protože oceňuju, jak skóruje, jak je schopný řídit tým, nahrávat ve správný čas a správným hráčům. Snažil jsem se ho jako dítě napodobovat.

Když jste pak byl na univerzitě v Iowě, před jakou největší návštěvou jste hrál?
Když jsem se dostal do univerzitního mužstva, můj sen se stal skutečností. Hrál jsem divizní basket ve velkém městě, skvělé časy. Naše aréna pro Iowa Hawkeyes byla pro 15 tisíc diváků. Ale víc jsem jich zažil na střední škole při státním šampionátu. Hrál se v hale, kde nastupují v NBA Minnesota Timberwolves, a přišlo 25 tisíc fanoušků.

V Evropě jste si nejprve vyzkoušel angažmá ve Finsku. Jak srovnat Česko s Finskem pohledem Američana?
Finsko je hodně podobné USA a hlavně Minnesotě, kde jsem vyrostl. Každý mluví anglicky jako svým druhým jazykem. Já hrál za Tapiolan Honka, bydlel jsem v Helsinkách. Což je velkoměsto, kde je plno lidí a turistů. Ale víc si to užívám tady než ve Finsku. Týmová atmosféra je o moc lepší a fanoušci nás víc podporují, basketbal tady zajímá víc lidí.

Co říkáte na proslulou děčínskou partu a vítězné oslavy typu veslování či kankánu?
Tohle je úplně jiné než v Americe. U nás se po zápasech tolik neoslavuje, protože fanoušci už jsou pryč. Chvátají, aby neuvázli v dopravní zácpě. Je paráda, jak si to tady užívají spoluhráči i diváci – speciálně děti. Je to určitá interakce mezi nimi a týmem. Po výhře, když je každý v dobré náladě, je to super.

Jste nejlepší trojkař v NBL s padesátiprocentní úspěšností. Vždycky to byla vaše specialita?
Už na střední jsem platil za jednoho z nejlepších trojkařů v zemi. Hodně na tom pracuju, chci, aby to byla moje přednost. Ale tak vysoké procento trojkové střelby jako v Děčíně jsem ještě v kariéře neměl.

Po úspěšné trojce se moc neradujete. Proč?
Už když jsem byl dítě, lidé se mě ptali, proč při utkání neukazuju víc emocí. Ale já to mám zkrátka takhle. Snažím se chovat stejně, ať mi zápas jde, nebo ne.

Víte, že Děčín ještě nikdy nebyl ve finále NBL a že po tomhle historickém úspěchu prahne?
Jak se sezona odvíjí, dozvídám se víc o historii klubu. I o tom, že máme nejlepší start v dějinách, že trháme rekordy. Ale jsme teprve na půli cesty. Stále víc si myslím, že na finále máme. Hlavně doma hrajeme dobře, všechny porážíme.

Velký úspěch by vám mohl pomoc třeba i k dalšímu posunu v kariéře. O čem sníte?
Mým cílem byla už od dětství NBA. Ale v téhle chvíli to je hlavně hrát co nejlepší basket, jaký můžu. Jestli to bude v NBA, Eurolize nebo v Česku, to je jedno. Chci si dělat svou práci a co nejvíc pomoct mužstvu. Není tady žádný konečný cíl. Jen ten, abych se basketbalem dál bavil a živil. Vážím si toho, protože spousta lidí nemá možnost hrát profesionálně.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze