Ani nedýchají, když letí rychleji než uragán

Les Arcs, Praha - Vypadají jako vetřelci z jiné planety. Na hlavě nosí podlouhlou helmu, na těle přiléhavou kombinézu, která se zkouší v aerodynamických tunelech, na nohou mají lyže. Po strmém svahu se řítí ve skrčené poloze, aby tělo kladlo co nejmenší odpor. A jsou rychlejší než parašutisté při volném pádu, lyžemi se často ani nedotýkají sněhu - letí. První rychlostní lyžař už přesáhl hranici 250 kilometrů za hodinu.

„Šílenec! To je strašná rychlost,“ vyhrkne bývalý lyžař Jaroslav Máša, který si podobnou trať vyzkoušel jen jednou, před více než třiceti lety na ledovci v Itálii. Tenkrát se v motocyklových helmách zdaleka nejezdilo ani dvěstě. „Ale stejně se mi noc po závodě zdálo něco divokého. Ráno mi kamarádi říkali, že jsem křičel: To to jede! To to jede!“ Na francouzském kopci v Les Arcs, který je upravený jako sněhová dálnice a má sklon přes 60 stupňů, zajel v úterý Philippe Goitschel světový rekord: naměřili mu rychlost 250 700 kilometrů v hodině.

Akceleraci z 0 na 200 zvládl za sedm vteřin, měřila se mu až letmá rychlost na stometrovém úseku.

Stačí jemné vychýlení těla, při jízdě třeba vystrčit loket, a obrovský poryv větru

Lyžařské rychlostní rekordy

1992: Michael Pruefer (Fr.) 223,714 1993: Philippe Goitschel (Fr.) 233,615
1996: Jeff Hamilton (USA) 236,800 1997: Philippe Billy (Fr.) 243,902 1999: Harry Egger (Rak.) 248,280
2002: Philippe Goitschel (Fr.) 250,700

závodníka smete. Pozor se musí dávat i při brzdění: jako když přistává letadlo, taková je to síla.

„Člověk se spustí a nemůže zpátky. Ani nedýchá. Chce to výjimečnou odvahu,“ vypráví František Münster, který v roce 1974 držel historicky nejvyšší rychlost při mistrovství světa - 179,917 km/hod. Tím natolik vyhecoval soupeře, že se nechali ještě jednou vrtulníkem vynést na start. Odvážného Čecha pak překonali.

Před třiceti lety se lyžaři honili za tím, kdo jako první překoná dvoustovku. Když zkoušeli v tunelu, trhaly se jim v nárazech větru šponovky. Správný lyžařský postoj testovali i na střechách jedoucích automobilů.

Pak přišli na sníh. Co když tam postoj neudrží? „Otočí vás to, vyvrhne do vzduchu a s prominutím si rozbijete hubu,“ praví Münster. Nikdy to však na vlastní kůži nezažil.

Když lyžař spadne, nemůže nic dělat, jen se modlit, aby se nezabil. Přijdou zlomeniny, a když ne, určitě se kombinéza v šílené rychlosti začne tavit o sníh. Bývalý rekordman Weber se s popáleninami léčil skoro rok.

„Jestli mi tenkrát šlo o život? To si člověk nepřipouští, jenom musíte trefit cíl,“ říká Máša. Dva roky po něm se závodník před cílem přestal soustředit, lehce otočil hlavu a narazil do sloupu. Na místě byl mrtvý.

Kvůli dalšímu smrtelnému úrazu se rychlostní lyžování nedostalo jako právoplatný sport na olympiádu. Před Lillehammerem 1994 se totiž zabil jeden ze Švýcarů, když najel na bouli, nekontrolovaně letěl vzduchem a pak se srazil s rolbou.

V Albertville 1992 byl sport na ukázku a Petr Kakeš tam s rychlostí 223.325 skončil šestý.