Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Není snadné se mnou chodit, uznává chodkyně Drahotová

Anežka Drahotová na mítinku Zlatá tretra. | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

18 2015
Chůze, můj život, myslí si možná. Ve čtvrtek se až do setmění procházela po Zlatém návrší v Krkonoších, v chůzi má největší úspěchy a s chůzí zanedlouho zamíří do Pekingu na atletické mistrovství světa. „Doufám ale, že po olympiádě v Riu se prosadím i v cyklistice a běhu, v nich mám velké rezervy,“ říká Anežka Drahotová, majitelka bronzu v chůzi na 20 kilometrů z loňského mistrovství Evropy v Curychu.

Za pár dní oslavíte dvacáté narozeniny. V kolika letech jste udělala vůbec první krok? 
Od maminky vím, že jsme se sestrou dvojčetem Eliškou začaly chodit relativně pozdě. Ale zase jsme brzy jezdily na kole. 

Víte, kolik uděláte kroků při závodě na 20 kilometrů?
To netuším, ale můj trenér Ivo Piták říká, že je to mezi patnácti až osmnácti tisíci. Záleží na postavě a frekvenci kroků. Nemyslím, že by to bylo nějak zásadní.

Sportovní chůzi si běžný člověk vyzkouší jen sotva. Mohla byste ji představit?
Měl by to být přirozený pohyb, který má svá pravidla - jde o to, aby aspoň jedna noha byla na zemi, měla by chybět letová fáze. A dopad na přední nohu musí být s propnutým kolenem. 

Přirozený pohyb? Leckomu se zdá, že závodní chůze nepůsobí zrovna přirozeně...
Myslela jsem to tak, že sportovní chůze je k tělu šetrnější než běh, tělo nedostává takové nárazy. Občas musím vysvětlovat, že na kyčle to náročné není, klouby chůze nezatěžuje víc než jiné sporty. Některé závodnice se při tom divně kroutí, ale to by být nemělo. 

Závodíte na kole, dvakrát jste byla nejrychlejší Češkou při Pražském půlmaratonu, ale největší úspěchy máte v chůzi. Čím to?
Chůzi trénuju ze všeho nejvíc, je to moje hlavní disciplína. Běh moc netrénuju a na kole jezdím, jen co mi čas dovolí. Doufám ale, že po olympiádě v Riu se prosadím na nějaký šampionát v běhu nebo cyklistice, v nich mám velké rezervy. 

Právě - nejsou běh a cyklistika atraktivnější?
Já ale věřím, že i chůze může být atraktivní, třeba k tomu nějak přispěju. A navíc mě zatím baví. 

Leckdo si ale myslí, že na úspěchy lze v chůzi dosáhnout i kvůli méně početné konkurenci... 
Je to možné, není tajemstvím, že Afričané nedělají chůzi proto, že jsou takoví... neukáznění v technice. Je ale hodně dobrých závodnic z Ruska, Číny, Mexika a dalších zemí. Kvalitní startovní pole má i chůze. 

Přesto ji mnozí kvůli oné letové fázi považují za „sport podvodníků“. Jak chůzi obhájit?
Já to tak nevnímám. Jsou dána pravidla, která se nemohou porušovat - a když, tak je člověk potrestaný napomenutím nebo i vyloučením. 

Už vás někdy vyloučili?
To se mi ještě nepovedlo, napomenutá jsem jen výjimečně. Ani si na to nemusím dávat velký pozor; pan Miroslav Lapka, náš jediný mezinárodní rozhodčí s kvalifikací pro závody nejvyšší úrovně, mě chválí, že mám vzácně čistý chodecký styl. 

Proč se vlastně za cílem nerozběhnete? Nesmíte to udělat celých dvacet kilometrů...
Tak to není - to už jsem tak vyčerpaná, že se mi nikam běžet nechce. Kam bych běžela?

Jen tak pro radost. Cožpak to není tak, že zakázané ovoce nejvíc chutná?
Ale v tu chvíli jsem ráda, že už je to za mnou. Síly mám rozpočítané tak, že přijde cíl a už ani krok dál. 

Máte spočítané, kolik za rok prochodíte podrážek?
Čtyři páry ročně. Dvoje boty padnou na závody a dvoje na trénink.

Mimochodem - nenapadlo vás někdy, že byste absolvovala pochod Praha-Prčice?
Jako že bych ušla třeba sedmdesát kilometrů? Tak to ne. Jsem sice závodivý typ, ale „dvacka“ je pro mě ideální. Závodím od prvního kilometru a třeba na padesátce, kdyby ji ženy chodily, bych musela dlouho šetřit síly. To by mě nebavilo. 

Troufne si někdo chodit se slečnou, která závodně chodí na tak vysoké úrovni?
Momentálně ne. Měla jsem dva přítele, každý to se mnou vydržel několik měsíců, ale... postupně se rozutekli. Nevím, možná není snadné se mnou chodit.

Když jste s přítelem někam šli, neměla jste tendenci zrychlovat?
To ne, to si užívám, že nemusím chodit extrémně rychle. Byla jsem ráda, že jsme spolu, a nikam jsem nechvátala. Je pravda, že jsem často ve spěchu, takže kolikrát v Jilemnici utíkám z internátu do školy, jinak ale ne.

V čem tedy spočívá kouzlo sportovní chůze?
Líbí se mi ta kombinace vytrvalosti s technikou. Někomu se to může zdát divné, ale mně to přijde fajn. A taky se mi líbí komunita chodců na velkých soutěžích - chůze mi zkrátka přirostla k srdci a mám ji ráda. Se sestrou jsme ji poprvé poznaly ve dvanácti a napřed jsem si říkala, že je to otrava, asi jako každý. Ve třinácti nás ale trenér Piták vzal na první závody a od té doby je to prima.







Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze