Americký tenis zažíval v 90. letech velkou éru. Světu kraloval Pete Sampras a s ním Andre Agassi, Michael Chang či Jim Courier. Zpočátku se vysoká kvalita hráčů odrážela i v adekvátních výsledcích. Vítězství přišlo v roce 1990, po finále 1991 následovala další trofej v letech 1992 a ještě 1995. Prohrané finále v roce 1997 se Švédskem odstartovalo ovšem šňůru výsledků dosahujících nejdále mezi poslední čtyři. Podobně dlouhé útlumy byly v historii amerického tenisu výjimkou. Dají se najít mezi lety 1902-13, 1927-37, 1983-1990. Sedm hladových let se řadí po bok těmto neslavným sériím.
Neochota hvězd reprezentovat, slabší druhý sled hráčů a pak také absence skutečného týmového ducha. Amerických hráčům se zdála chybět bojovnost, s jakou nastupují do soutěže například Nizozemci či právě Francouzi. Ti, ač bez velkých hvězd, ovládli přelom tisíciletí. Jejich recept je jasný: Skvělá parta, vyrovnaná soupiska, ochota pracovat pro tým. Zatímco hráči ze zámoří se do reprezentace nehnali, pro Francouze je tato příležitost ctí.
Až nyní však přichází skutečná očista, výměna generací. Kapitán Patrick McEnroe už nemůže déle spoléhat na to, že se snad Sampras či Agassi z momentálního sentimentu rozhodne pomoci. Pevnými součástmi týmu se tak stávají Andy Roddick a James Blake, mladí hráči nastupující generace. "Tihle kluci jsou do Davis Cupu blázni, chtějí být u toho" pochvaluje si McEnroe. Pokud se jeho slova potvrdí, nastávající roky by mohly být cestou k lepším zítřkům a zmiňované přirovnání k Red Sox zůstane jen úsměvnou nadsázkou.
