Schumacher: chladný robot roztál
P r a h a (rob) - Projel cílem jako vítěz, jenže během čestného kola do týmového rádia pár vyvoleným řekl: "Děkuji za vše. Už vím, že tahle sezona bude poslední." Psal se 2. červenec 2006, Michael Schumacher právě vyhrál Velkou cenu USA a v šampionátu formule 1 ztenčil náskok vedoucího Alonsa.
Šťastná chvíle. Tedy jen zdánlivě.
Bylo to totiž poprvé, co Schumacher nahlas vyřkl větu o svém konci.
Větu, kterou o tři měsíce později zopakoval i veřejnosti.
Znovu ve chvíli, která měla být jednou z jeho nejšťastnějších.
Psalo se 10. září 2006, Michael Schumacher vyhrál Velkou cenu Itálie a v šampionátu znovu ztenčil náskok vedoucího Alonsa.
Když však seděl jako vítěz na tiskové konferenci, měl ve tváři smutek a těžce ze sebe soukal předem připravený projev. "Dlouho jsem přemýšlel a dospěl jsem k závěru, že po sezoně odejdu. Udělám však vše proto, abych získal osmý titul mistra světa."
Byl k němu skutečně blízko. Vždyť dva závody před koncem seriálu měl stejný počet bodů jako Alonso. Jenže předposlední Velká cena v Japonsku rozhodla – Španěl ji vyhrál, zatímco "Schumi" kvůli poruše motoru nedojel. "Boj o titul vzdávám," říkal po závodě.
Přitom měl stále teoretickou šanci v šampionátu uspět. Přesto byl usměvavý, žertoval. Jako by jindy chladný robot roztál. "Takový je život. Jednou jste dole, jindy nahoře," vysvětloval.
I proto na svůj poslední závod kariéry do Sao Paula odjel uvolněný, s cílem užít si ho. Pro svých osm nejbližších (manželku Corinnu, otce Rolfa a jeho přítelkyni, manažera Webera, fyzioterapeuta Singha, šampiona MotoGP Doohana a dvojici kamarádů z dětství) tu uspořádal rozlučkovou večeři.
Všem italským a německým novinářům zase podepsal jejich průkazy, každému navíc připsal i něco osobního.
Užil si i samotný závod. Byť se po jednom ze střetů ocitl na posledním místě, nakonec se skvělou jízdou prokličkoval až na čtvrtou příčku.
Když vystoupil v padoku z auta, poklepal mu hned na rameno Jean Todt, šéf týmu Ferrari, později i bývalý šampion F1 Fin Häkkinen či fotbalový mág Pelé. "Vítej v novém životě," říkali mu.
Psal se 22. říjen 2006 a Michael Schumacher měl za sebou poslední závod kariéry.
Závod, ve kterém prohrál, skončil, ale užil si ho.
Legendární oštěpař skončil tam, kde kdysi začínal
P r a h a (tm) - Z oblohy mrholilo. Lidé fandili i z balkonů. Z reproduktorů zněla píseň We are the champions. Bylo úterý 19. září 2006, hodiny ukazovaly 17.53.
"Jan Železný, poslední hod kariéry," hřímal hlasatel.
Čtyřicetiletý muž, který se již jako závodník stal atletickou legendou, si naposledy roztleskal diváky a vymrštil oštěp k zamračenému nebi.
Jeho poslední pokus byl v ten den také nejdelší. Železný s ním zvítězil v exhibici, při které dal v Mladé Boleslavi sbohem své kariéře.
"Tady jsem začínal, tady také skončím. Díky vám všem," řekl na stadionu, jenž nese jeho jméno, před tisícovkou prokřehlých diváků.
Závodní scénu opouštěl jeden z nejslavnějších sportovců české historie. Trojnásobný olympijský vítěz i mistr světa, světový rekordman.
"Nejradši bych nekončil, ale tak to chodí," tvrdil. "Jednou konec přijít musí. Jsem rád, že odcházím na dost vysoké úrovni. Oštěp mi dal v životě daleko víc, než jsem očekával."
V posledním roce kariéry ještě vybojoval bronzovou medaili z mistrovství Evropy. V Göteborgu proto podruhé v životě svolil, že oběhne čestné kolo. "Řekl jsem klukům: Mohli bychom ten stadion obejít, když jsem tu naposledy."
Stal se trenérem na Dukle, pracuje v MOV. Co mu však nahradí pocity z vydařených hodů? "Krása, která je všude okolo. Les. Rybník. Přehrada," vypočítával.
Dáma z Československa, které začal druhý set
P r a h a (luk) - Poklona až k zemi, velká tenisová dámo! Padesátiletá Martina Navrátilová si v páru s Bobem Bryanem na US Open 2006 podala ve smíšené čtyřhře všechny soupeře. Nikdo je nepřehrál. A po vyhraném finále nad českou dvojicí Damm, Peschkeová prohlásila: "Fyzicky bych vydržela ještě dalších pět let. Ale už nechci. S tenisem končím."
Někdo sbírá motýly, jiný známky. Ona vítězství. I se zářijovým triumfem vyhrála 59 grandslamů. "Tenis nikdy neměl lepší hráčku," uznala jedna z "nesmrtelných" tohoto sportu, Billie Jean Kingová.
Jindy takové řeči lze brát jako zdvořilé lichocení. Tentokrát ne. Už jen kvůli rekordním devíti Wimbledonům, které rodačka z Řevnic v singlu ovládla. Nebo i kvůli jejímu životnímu příběhu, z něhož bude jednou docela určitě poutavý film.
Jeho podtitul by zněl asi tak: Věřte tomu, že i jedinec může úspěšně bojovat s nesvobodou. Nebyl by zdaleka jen o útěku talentované tenistky z totalitního Československa na druhou stranu "železné opony".
"Vždyť když jsem před pěti lety poprvé kritizovala amerického prezidenta Bushe, taky mě hned posílali zpět do Čech. Teď už se Bush kritizovat smí, ale před pěti lety to nikdo nedělal, chtěli vás zavírat nebo bojkotovat," zlobila se.
Jsou sportovci, o kterých po jejich posledním gólu, posledním smeči, posledním závodu už neuslyšíte. "Hubatá" Martina Navrátilová není ten případ. Právě jí začíná druhý set.
Hokejového supermana zradilo srdce
P r a h a (bb) - Rozloučil se tak, jak se na zámořskou sportovní superstar sluší. V obleku, za přítomnosti spousty novinářů, přátel, rodiny.
Do mikrofonu pronesl: "Už nemohu hrát na úrovni, na jakou jsem zvyklý. Končím."
Tak se s hokejovým světem rozžehnal Mario Lemieux. Jeden z nejlepších hráčů historie, kanadský útočník, sportovní génius přezdívaný Supermario či Le Magnifique. Pan Skvělý.
"Když měl formu, byl to nejlepší hráč, proti jakému jsem kdy chytal," řekl brankář Dominik Hašek.
Schopností a výjimečnosti měl Lemieux na rozdávání. K supermanovi mu však chybělo jedno: zdraví. S ním by ve statistikách NHL zapsal své jméno jistě výš.
Poprvé končil s hokejem, když musel bojovat s rakovinou lymfatických uzlin. Vrátil se.
Podruhé jej ničila bolavá záda. Znovu se vrátil a ke dvěma Stanley Cupům a řadě trofejí pro hvězdu zámořské ligy přidal olympijské zlato.
Jenže v roce 2005 jej zastavila srdeční arytmie. Poslední zápas odehrál 16. prosince 2005, připsal si v něm asistenci. O 39 dní později, ve 40 letech, ukončil kariéru.
Teď jako šéf klubu Pittsburgh Penguins bojuje o novou halu. Kvůli potížím "vyhrožuje" stěhováním z Mario Lemieux Place 66 do jiného města. "Je čas vzít náš osud do vlastních rukou," citovala jej agentura CP.
Děkuji, hlesl a odešel z reprezentace 
P r a h a (fis) - Do poslední možné chvíle snášel trenér Karel Brückner před Pavla Nedvěda argumenty, proč by měl zůstat v národním týmu Česka.
Snazší bylo zastavit běh světa.
Muž, o němž i vlastní žena mluví jako o někom, kdo má problémy s nerozhodností, byl tentokrát rozhodnut pevně.
"Je to těžké, ale nadešel můj čas," prohlásil letos v srpnu na tiskové konferenci.
Jeho oznámení vysílala v přímém přenosu Česká televize. U dveří sálu, kde Nedvěd seděl, postávali i někteří další reprezentanti.
Každý tenkrát visel Nedvědovi na rtech. Vždyť kolikrát se loučí s českou reprezentací tak významný hráč? Za národní tým už nenastupuje držitel Zlatého míče pro nejlepšího hráče Evropy, což se Nedvědovi podařilo v roce 2003.
"Sám jsem teď zvědavý, jak to potáhneme bez Pavla dál," prohodil zaraženě brankář Jaromír Blažek.
"Nedovedu si to zatím představit, Pavel byl náš vůdce," přidal se obránce Zdeněk Grygera.
I bez Nedvěda však mužstvo dobře vstoupilo do kvalifikace o Euro 2008. Nový lídr podle všeho roste z Tomáše Rosického. "Život po Nedvědovi" se rozjel slibně.
Přesto je však jisté, že Nedvědovo až fanatické zaujetí pro hru, jeho vůle a entuziasmus budou chybět. Nebo jinak: nemohou nechybět.
"Už jen jméno Nedvěd v sestavě vzbuzovalo u soupeřů respekt," míní Grygera.
Někdy srdečný, jindy kyselý jako ocet. Téměř pokaždé rozporuplný, téměř pokaždé výjimečný. To byl Nedvěd, velký hráč v reprezentaci.
Jeho poslední slovo na závěrečné tiskovce?
"Děkuji," pronesl zjihle.
Agassi: Jak vysvětlím dětem ty slzy 
P r a h a (tm) - Byl konec. Definitivní a na věky.
Ale takhle to skončit nemělo.
Hvězdnou kariéru tenisového velikána Andre Agassiho uťal neznámý německý hráč Benjamin Becker, až 112. hráč světového žebříčku. Pan Nikdo.
Ve 3. kole grandslamového turnaje US Open porazil Agassiho ve čtyřech setech.
Před posledním míčem už šestatřicetiletý Američan plakal. Na Němcův servis ani nereagoval, jen apaticky zůstal stát na čáře.
Čtyři kortizonové injekce před zápasem tišily Agassiho bolesti zad, žádný lék však nedokázal zklidnit jeho vířící emoce.
"Skóre ukazuje, že jsem dnes prohrál. Ale žádné skóre vám nevypoví, jak se právě teď cítím," řekl.
Nekonečnými ovacemi vestoje jej oslavovali manželka Steffi Grafová, obě děti, 23 700 diváků na vyprodaném stadionu i další tisíce u videostěn v areálu.
Navzdory porážce to byl Agassi, kdo se stal nepopiratelným hrdinou dne.
US Open si zvolil za rozlučkový turnaj kariéry. Porazil nebezpečného Rumuna Pavla i finalistu z Melbourne Baghdatise. Svou vůlí se dostal až na hranici možného, ale jeho tělo už nedokázalo s vůlí držet krok. Po celý duel s Beckerem těžce dýchal, zoufale si však přál: "Nechci se po posledním zápase z kurtu odbelhat."
Ve třech kolech strávil na dvorci deset vyčerpávajících hodin, přesto stál hrdě na nohou.
Uchopil mikrofon, aby promluvil k divákům, řekl jediné slovo a zajíkl se. Teprve po chvíli přerývaně hovořil dál. "Vy jste mi dodávali inspiraci. O vaše ramena jsem se mohl opřít, i když jsem byl úplně dole," děkoval fanouškům a znovu se rozplakal.
"Jak teď vysvětlím ty slzy svým dětem?" dumal pak. "Táta přece nikdy nebrečí."
Do světa tenisu vtrhl v roce 1986 jako excentrický mladík s dlouhými vlasy, křiklavým trikem a džínovými kraťasy. Opouštěl ho jako holohlavý, seriózní otec od rodiny, všemi milovaný.
Stal se jedním z pěti tenistů v historii, jenž vyhrál všechny grandslamové turnaje, 101 týdnů byl světovou jedničkou.
Když po posledním zápase vkročil do šatny, i kolegové hráči mu tam přichystali ovace vestoje. "Až mi z toho běhal mráz po zádech. To byl možná největší kompliment, jakého se mi dostalo," přiznal.
Ještě dlouho poté se hrbil ve ztichlé šatně, oči rudé. "Těžko přetáhl triko přes hlavu. Vypadal daleko starší než na 36 let, zranitelný jako nikdy předtím, bojující s bolestmi zad i s rozporuplnými emocemi," napsal reportér agentury AP.
Kam se nyní pohne? "Nevím. Ale nudit se nebudu. To mi Bůh zakázal," ujistil Andre Agassi.
Mílař se radil i s marockým vladařem 
P r a h a (bb) - Na papír si fenomenální marocký atlet Hicham El Guerrouj psal plusy a minusy pro pokračování a konec kariéry.
Marocký král a princ mu poradili: "Věnuj se víc své rodině."
A tak se jedenatřicetiletý mílař v květnu rozhodl, že dál už se za medailemi štvát nebude. "V podstatě jsem dosáhl všeho, co jsem si přál," říkal. "Jen jsem se bál, jak zareagují lidé. Devětadevadesát procent Maročanů si přálo, abych závodil dál. Jen jedno procento bylo proti. Já sám."
Přestože se rok neobjevoval na závodech, neztratil nic ze svého lesku. Odcházel jako hvězda. Během kariéry dobyl tři světové rekordy, čtyři tituly mistra světa. A v roce 2004 konečně dosáhl na olympijské zlato.
"Kamarád mi psal: Atény 1997 objevily prince, Atény 2004 objeví krále," líčil El Guerrouj, jenž kdysi chtěl být fotbalovým brankářem.
Olympijské zlato mu dvakrát uniklo: jednou upadl, podruhé jej zdolal Keňan Ngeny. Před hrami v Aténách nezářil: narodila se mu dcera, sužovalo jej astma, prohrával.
Přesto vyhrál běhy na 1500 a 5000 metrů. "Věřil jsem, že mi Bůh pomůže v pravou chvíli. A když dá, budu obhajovat zlato v Pekingu."
Stal se v tu chvíli nejdražším atletem světa, na startovném mohl získat více než dva miliony korun.
Jenže třeba právě boží vůle jej nasměrovala jinam. El Guerrouj denně běhá 14 kilometrů, ale na mítincích, kde měl v sezoně závodit, se jen loučil. V listopadu pomáhal do cíle newyorského maratonu jiné legendě, cyklistovi Lanci Armstrongovi. Sám chce maratony běhat. Pracuje pro Mezinárodní olympijský výbor, věnuje se charitě. A podpořil kandidaturu Madridu na pořádání her 2016.
Milovaný mladík, jehož plavecké srdce vyhořelo
P r a h a (tm, bb) - Měsíc předtím oslavil 24. narozeniny. "Jsem pořád dost mladý. Nemyslím, že bych měl jít do sportovního důchodu," řekl.
Přesto se 21. listopadu v Sydney před davem novinářů rozloučil s kariérou.
"Není nejlepší čas odejít, ale je to můj čas. Tak to vyšlo," prohlásil australský idol Ian Thorpe.
Skončila éra plavecké megastar, miláčka davů, stroje na medaile i světové rekordy.
Skončila neuvěřitelně brzy.
A přesto to mnozí očekávali.
Thorpovo plavecké srdce vyhořelo. Muž, který vstával o čtvrté ráno a tisíce tréninkových kilometrů naplaval ještě před svítáním, ztratil další motivaci.
Celý rok 2005 nezávodil. Cestoval, učil se lyžovat, podnikal, léčil bolesti těla.
Letos se pokusil o návrat. Záhy však přiznal: "Fyzicky jsem v kondici, zdravý jsem jako dlouho ne. Ale uvnitř mě už nic není."
Nezaútočí již na své světové rekordy na kraulařské dvoustovce a čtyřstovce. "Vím, jak by je šlo překonat. Jenže ta myšlenka mě už neinspiruje tak jako dřív," řekl.
Zůstanou vzpomínky na jeho unikátní styl připomínající ladnost delfína. "Všichni se po vodě plácali, on po ní klouzal," porovnával český rekordman Květoslav Svoboda.
V listopadu si nejen Svoboda uvědomil: "Plavání bez Iana už nebude stejné. On byl šest let jeho tahounem."
Tenistka končila tiše, stejně jako poctivý řemeslník
P r a h a (luk) - Už nemá důvod, proč by se honila na kurtech za míčkem. Teď už vážně ne. Lindsay Davenportová, bývalá jednička světového tenisu, dává přednost mateřství. "Nedovedu si představit, že bych ještě někdy hrála tenis," prohlásila třicetiletá Američanka, kterou v poslední době při sportu beztak pronásledovala jen bolest.
Jaký paradox: u mnoha jiných hráček by ta zpráva plnila noviny několik dnů. Davenportová odplula z tenisu tiše. S neokázalostí, s jakou tomuto sportu dlouho kralovala.
Nebyla krásná jako Kurnikovová. Nebyla sebevědomá jako sestry Williamsovy. Nebyla ikona.
Byla jako poctivý řemeslník, jehož výrobky neoplývají ani zvláštním půvabem, ani křiklavou reklamou. Ale zato se na ně vždycky můžete spolehnout. Jsou fortelné, dělané s kumštem.
Davenportová pro mnohé zůstane tou vysokou dívkou, na které je nadváha až příliš patrná. A která toho vlastně po kurtu ani moc nenaběhá. Však se tím také natrápila. Slyšela posměch a fandění soupeřkám. Těm hezčím. "Byla jsem docela ráda, že se o mně na rozdíl od ostatních tolik nemluvilo. Nebo ráda... Smířila jsem se s tím."
Drtila soupeřky silou, vyvážeností úderů. A motivací vytřít všem zrak. Dokázala to. Vyhrála olympiádu, 51 titulů ve dvouhře, tři grandslamy, čtyřikrát končila rok jako světová jednička. Nenápadná? Ale jděte.
Zizou, takhle se přece sbohem neříká! 
P r a h a (fis) - Mělo to být jeho chef-d’oeuvre.
Mistrovské dílo.
Jako by celé mistrovství světa bylo velkolepou kulisou pro Zidanovo famózní rekviem na scéně světového fotbalu. Alespoň tak to do finálového zápasu Francie s Itálií vypadalo.
Jenže pak...
Zizou, takhle se přece sbohem neříká!
Úchvatné drama se zásluhou hlavního hrdiny zvrtlo ve frašku.
V absurdní komedii.
V nesmyslné dada.
Zidanův úder hlavou do hrudi italského provokatéra Materazziho zní jako gong dějinami světového fotbalu.
Kdekdo si poslední Zidanův čin ve vrcholovém fotbale bude pamatovat víc než triumf Italů.
Kdekdo si ho bude pamatovat víc než všechny úžasné kousky, které francouzský mušketýr kdy předtím udělal.
Následná červená karta ukončila kariéru famózního hráče. V tom okamžiku byla vrcholně spravedlivá. Krutá byla vzhledem k Zidanovým zásluhám.
"Žádná červená karta není omluvitelná, přesto mám pro Zidana pochopení," pronese později Raymond Domenech, trenér poražených Francouzů.
Zidane byl celý šampionát pod obrovským tlakem. Ne Ronaldinhův, ne Beckhamův, ale jeho příběh začal v průběhu turnaje hltat celý svět.
Příběh fotbalového Cyrana, básníka a dobrodruha, který naposledy letí ke hvězdám.
Zidane se jich už dotýkal. Už ho oslňovala jejich zář. Ve finále proměnil penaltu, a když soupeř vyrovnal, čekalo se na poslední záložníkův "verš". Na pointu, jež vše završí.
Místo polibku hvězd padl na Zinedina Zidana trám vlastního zkratu, jenž osudově zranil celý francouzský tým.
V Hollywoodu by Zidanova story jistě skončila sladce.
Jenže ve skutečnosti se odehrála pod berlínským nebem, jež bylo pro fotbalistu náhle temné. Jediná hvězda pro něj nesvítila.
Ani románovému Cyranovi sen o letu ke hvězdám nevyšel. Přesto se jeho génius po staletí vysmívá smrti...
|
Kdo letos skončil Leden Únor Březen Duben Květen Červen Červenec Srpen Září Říjen Listopad Prosinec |
