Nekonečný čas trvala Agassiho poslední tisková konference v roli hráče. "Bylo tak vzrušující, jak vřele se diváci se mnou loučili. Nic podobného jsem předtím nezažil," ujistil.
Takové loučení jste si před turnajem představoval?
Nevím. Snažil jsem se moc si to nepředstavovat. Nevěděl jsem, jak moc emocionální to bude, jak budu zklamaný a smutný, jak uvolněný. Netušil jsem, co čekat.
Nakonec nejen diváci, ale i hráči vám v šatně přichystali ovace vstoje. Zaskočili vás tím?
Až mi v šatně běhal mráz po zádech. To bylo možná největší ocenění. Nejsme jako kolegové ve firmě, kteří společně pracují na jednom úkolu. Bojujeme každý za sebe, získáváme úspěch na úkor toho druhého. Proto jejich potlesk beru jako obrovský kompliment.
Napadlo vás vůbec, že svůj poslední zápas prohrajete s někým, kdo se jmenuje B. Becker?
Už jsem párkrát s jistým B. Beckerem prohrál (směje se).
Co jste vašemu přemožiteli řekl?
Pogratuloval jsem mu, že mě vykopnul z turnaje.
Vaše bolesti zad se stupňovaly. Být to jiný zápas na jiném turnaji, nastoupil byste?
To bych ani neprošel úvodními koly. Ne v takovém stavu, v jakém jsem tohle léto byl. Proto jsem se také odhlásil ze dvou přípravných turnajů. Říkal jsem si: Už toho v tobě moc nezbylo, tak si to šetři na US Open.
Váš otec si nepřál, abyste ještě hrál. Proč jste ho neposlechl?
Protože kdybych chtěl svůj poslední zápas vzdát, mohl jsem to udělat už před dlouhým časem. Nepřijel jsem sem, abych vzdal.
Jak velkou fyzickou bolest jste dnes cítil?
Po druhém kole s Baghdatisem byla nejhorší, co jsem kdy zažil. Jen díky doktorům jsem mohl nastoupit. Sváděli dennodenní bitvu s mým tělem. Ale příliš brzy jsem se dnes na kurtu cítil zase zle.
A na konci zápasu?
Ta bolest chvílemi přicházela, pak zase odcházela. Věděl jsem však, že kdyby mě Becker ještě chvíli honil z rohu do rohu, bude to horší.O hodně horší.
Co teď s vašimi zády? Potřebují operaci?
Jakmile je jednou nerv zanícený, už se nikdy nezahojí, zvlášť když ho tolik zatěžujete jako já. Ale doufám, že pro normální život bude O.K. Jistě, nabízeli mi i operaci, která vyčistí prostor okolo nervu. Ovšem ta je až nejhorším možným scénářem. Třeba pomůže, když občas dostanu zase kortizonovou injekci.
Vaše rozlučková řeč diváky dojala. Připravoval jste si ji?
Ano, 21 let. (směje se) Ne, něco takového nejde připravit. Chcete v tu chvíli říci, co je pro vás nejdůležitější, ale najednou vám hlavou víří tisíc věcí.
Jak vysvětlíte svým dětem, že jste se přitom rozplakal?
Těžko. Bylo to pro ně nepochopitelné, protože táta přece nikdy nebrečí.
A co řeknete vaší manželce, Steffi Grafové?
Že díky ní jsem se udržel na vrcholu i po třicítce. Dala mi toho strašně moc. Vzpomínáte? Od doby, kdy jsme spolu začali, jsem skoro neprohrával.
Zato v roce 1997 jste byl na odpis, až 141. na světě. Co vás potom vytáhlo zpět?
Že jsem se změnil. Od té doby jsem cítil, že každý den chci ze sebe vydat naprosto vše. To byla moje motivace – a nikdy jsem ji už pak neztratil. To je něco, na co jsem asi nejvíce pyšný.
Máte teď v duši mír?
Dívám se na mladé, talentované hráče, kteří mají celou tu cestu teprve před sebou. Závidím jim, na kolik velkých věcí se mohou těšit – a zároveň vím, že já už to celé znovu podstoupit nechci. Díky té rovnováze pocitů jsem smířený, klidný. Konec bývá vždy smutný. Naštěstí bolest z loučení přechází v radost z dobře odvedené práce, v ohromující uspokojení.
Kdyby se vás teď šestnáctiletý tenista zeptal na radu, co mu řeknete?
Co? Využij každého dne, abys byl lepší. Nejen na kurtu.
Najdete teď novou životní výzvu? Jakou?
Uvidíme. Strávím čas s rodinou, s přáteli, budu se věnovat své nadaci na pomoc ohroženým dětem. Rád bych také nějakým způsobem zůstal u tenisu.
Nebude podivné probudit se zítra ráno jako "obyčejný" člověk?
To ano. Neucítím už tolik odpovědnosti, tlaku, povinnosti. Vstanu, aniž bych přemýšlel, co mé tělo při tréninku vydrží. Někdo mi navrhne: Mohli bychom dělat třeba tohle. A já odpovím: Ano, proč ne? Na to se obzvlášť těším.
Jak strávíte svůj zbývající čas na US Open? A kdy odletíte domů?
Nevím a zase nevím. Ale upřímně: koho teď bude zajímat, co dělám?
Jednou byste se mohl vrátit k tenisu na veteránské túře. Jste pro?
Veteránský turnaj na US Open začíná už zítra, co? Že bych se ještě přihlásil? Ne, kdepak. Právě teď tenis opouštím a nepřemýšlím o tom, že bych hrál znovu. Dejte mi čas.
 Dojetí z loučení s fanoušky ve Flashing Meadows vehnalo André Agassimu do očí slzy. |
