Chomutov se vzdal ligy v červenci. Vy jste ty signály neměli?
Kdepak. Ani my hráči jsme to netušili. Já se o tom dozvěděl na univerziádě v Rusku, ani jsem nemohl telefonovat, minuta stála 90 korun. Pomocí esemesek jsem se všechno dozvídal, byl jsem z toho nešťastný. Když jste někde domluvený a pak vám angažmá zruší, je to hrozné. Jsem rád, že jsem brzy dostal nabídku od Ústí. Jsem tady doma a mám tu i školu.
Ale asi to byla složitá doba, všichni už měli kádry hotové.
Právě to bylo nejhorší, že Levharti skončili na poslední chvíli. I kvůli tomu jsem o čtrnáct dní později začal přípravu. A než jsem se do toho dostal, trpěl jsem.
Jaká byla chomutovská štace?
Sešla se tam dobrá parta. I když byli třeba jen dva cizinci, mužstvo si sedlo. A udělali jsme předkolo play-off, myslím, že to bylo senzační. Málokdo na nás sázel.
Teď s Ústím máte do play-off nakročeno také. Po letech strádání.
Já už před sezonou věřil, že to dokážeme. Kromě Nymburka můžeme porazit kohokoli. Když budeme dál pracovat jako tým, máme šanci. Je dobře, že se tady nestřídají jako loni cizinci po týdnu.
Američané jsou letos v Ústí výborní, ale zase vám berou čas na hřišti. Jak tohle prožíváte?
My čekáme na svoji příležitost, nejde to pokaždé, ale dostáváme ji také. Navíc v letošní sezoně je mnohem víc zápasů, což je lepší; já stokrát radši hraju než trénuji. Nejdůležitější ale je, aby vyhrál tým. Američané musí být lídři. Cizinci jsou loterie, naši jsou letos super. Půjčíme si míč, i kouč Stavěl na ně od začátku tlačí, aby balon putoval.
Jaký je Žampach teď ve srovnání s tím, který z Ústí odcházel?
Začínal jsem tady s ligou v 16 letech. Teď jsem zkušenější, musí být vidět, že jsem nějakou sezonu v Mattonce odehrál. Jsem zodpovědnější. Prostě už musím vypadat jinak, než když jsem tady začínal jako mladý vyplašený kluk. A vyhranější se cítím, mám za sebou mládežnické reprezentace plus univerziádu. Člověk si víc věří. Pro mě je letošní sezona důležitá.
Američané výborně zapadli na hřišti. A co v kabině?
Stejně tak. Parta je nejdůležitější. Deset dvanáct borců musí spolu šlapat, ať hraješ, nebo ne. Pak je to o hlavě. Když jdou zápasy do koncovky, jeden druhému musí věřit.
Zdá se, že fanoušci vám už věří. Po derby s Děčínem se dál hala plní.
Tohle vítězství si bude pamatovat každý divák, co v hale byl. Ústecký i děčínský. Já ani neměl slov. I pro mě osobně to znamenalo strašně moc, vždyť jsem v Děčíně nějakou dobu hrál. Lidi jsme nabudili, aby přišli zase. Není důvod nechodit.
Ústí porazilo Děčín po devíti letech. Co jste v roce 2004 dělal?
Bylo mi čtrnáct, už jsem hrál basket, končila mi základní škola. Chodil jsem na ligu a s koštětem jsem utíral palubovku.
