Před závěrečným během na kilometr věděl, že mu Srb Dudaš nesmí utéci o více než pět sekund. „Věděl jsem, že to zkusí, že půjde na osobák. Ale udělal tutéž chybu, jako loni v Amsterdamu. Strašně to přepálil a vytuhl. Až tak, že nakonec spadl,“ líčil Helcelet.
V Amsterdamu 2016 slavil premiérové stříbro, v Bělehradě 2017 přidal bronz. „Pochválil bych se za bojovnost,“ řekl.
Neznervózňovalo vás, když váš sok v boji o bronz pádil kupředu?
Nikam jsem se nehnal, taková byla naše taktika s trenérem. Vyšlo nám to přesně tak, jak jsme chtěli. Takže úplně úžasný!
Po doběhu jste Dudašovi ihned pomáhal ze země...
(rozesměje se) Když spadnul, normálně mě napadlo, že mu pomůžu vstát. Ale pak jsem si říkal, že tam je ještě Rakušák, který by mě mohl dát; v tu chvíli jsem ztratil dvě, možná tři sekundy. Mohl jsem běžet mnohem rychleji. Ale když jsem viděl, že je na tom takhle a Distelsberger je daleko, tak jsem doběhl a došel za ním potom.
Po prvním dni jste moc nadšený nebyl. Výsledek to mění, ne?
Pochválil bych se za bojovnost, hlavně v tyči. Jsem fakt spokojený, mentálně se posouvám dál. Palubovka mi tady opravdu neseděla, ale zvládl jsem to dobře.
Vzhledem k ošklivému pádu vaší přítelkyně Denisy Rosolové to musel být extrémně náročný závod, že?
V hale patřil mezi absolutně nejtěžší. Já byl kvůli Denče psychicky úplně vyčerpanej, v pátek mi absolutně odešly síly. Když se na to zpětně dívám, jsem strašně šťastný, že jsem to zvládl takhle. Byl jsem z toho hotovej, prožíval jsem to s ní. A tahle medaile je vybojovaná i za ni. Jsem moc rád.
Co říci na vítězného Kevina Mayera a jeho nový halový evropský rekord?
Je neskutečný, ale já to čekal. Je to fenomenální závodník. Nevím, jestli by v létě mohl zaútočit na svěťák, ale na 9 000 bodů určitě. Rozhodně to bude hlavní favorit mistrovství světa.
