Jeho otec byl nejdřív tvrdošíjně proti. Bál se o něj, podobně jako maminka i přítelkyně. Teď se té vzpomínce Karel Abraham směje, leč přizná: „No jo, byly kolem toho docela scény.“
Jenže zviklat se stejně nenechal. A byť coby profesionální jezdec MotoGP sedí na závodní motorce od začátku února do půlky listopadu, tak stejně hned týden po konci sezony na ni i když jiný typ – sedl znovu a během 10 dní projel jihoamerickou Patagonii skrz na skrz. „Potřeboval jsem orazit od závodění. Být od toho shonu pryč – a nakonec se z toho vyklubala jedna z nejlepších dovolených, kterou jsem zažil. Bylo to dobrodružné, skvělé a vzkaz pro naše: docela i bezpečné,“ vypráví Abraham.
Spaní ve stanu
Už dlouho měl v plánu podobný čundr, v nitru je totiž dobrodružná povaha, rád poznává novinky, naslouchá vyprávění cestovatelů. Roky sní třeba o tom, že si jednou vyzkouší i start na slavné Rallye Dakar. Ta se mimochodem teď jezdí právě v Argentině a Chile, kam Abraham vyrazil. Shoda je však ryze náhodná.
„Mohl jsem jet někam jen v zimě. A to se dá kam? Afrika je pro mě o hubu, Austrálie zase daleko. Projet Asii je nad moje zkušenosti, takže zbyla jen Jižní Amerika. Na severu je to nebezpečné, jsou tam cesty, na které bych si ještě netroufl, zato spodní část je klidná.“
A tak bylo rozhodnuto: Patagonie. Původně měli koncem loňského listopadu vyrazit tři, nakonec se do Chile vydal Abraham jen se svým kamarádem Janem. Pronajali si motorky, ke kterým zároveň dostali ideální itinerář k cestě „na konec světa“.
„Plánu jsme se drželi, i když ne časově, ale spíš toho, co bychom měli vidět.“ A pak už sype své nejsilnější zážitky: „Viděli jsme ledovce, devět tisíc let staré otisky lidí, přes cestu nám přebíhaly lamy i pásovec. Přejeli jsme hory, dojeli až na nejjižnější místo světa.“ Shrnutí? Pět tisíc kilometrů v deseti dnech, po kterých Abraham nadšeně řekne: „Naprostá pecka.“
A přidá: „Myslel jsem si, že se mi za tu dobu motorka zhnusí. Ale kdepak! Ani zadek mě po těch dnech na motorce zase tak nebolel, jak mě všichni varovali.“
Střídali silnice, které vedly civilizací, i šotolinové stezky, na nichž byla štreka dlouhá 450 kilometrů přece jenom utrpením. Povětšinou spali ve stanu, sem tam se „rozmazlili“ penzionem, zato nocování pod širákem vzdali kvůli zimě.
„Někdy teplota padala k nule. Paradoxně nejtepleji bylo u ledovců, jenže tam jsme zase dojeli úplně vyšťavení, takže když jsme v městečku viděli hotýlky, které úplně vybízely, abychom do nich šli, tak jsme si jen řekli: Kašlem na stan. Navíc jsme pěkně dlouho nebyli ve sprše. A už to bylo znát.“
Zkoušeli, tak jak je Abrahamův zvyk z cest s MotoGP, i místní kuchyni. Experimentovali, i když... „Jednou jsem si dal nějakou specialitu, šlo o vnitřnosti. A to byla úplná katastrofa.“ Zato argentinské steaky vše vynahradily, večer si jídlo sami vařili u ohně. „Jen jednou nám bylo zle.“
Už plánuje pouť č. 2
Motorka z logiky věci měla hodně daleko k té, se kterou se normálně prohání po okruzích. Byla endurová, navíc nabalená tak, že její váha byla na hraně. Však taky po pěti tisící kilometrech byly gumy sjeté až na plášť a na vyhození.
„Jinak ale žádný problém, že by motorka klekla a my nevěděli jak dál.“
Už v průběhu čundru se Abraham rozhodl, že tohle nebude jeho poslední dobrodružství. Po listopadovém závodě ve Valencii, kde tradičně končí sezona, se zase sbalí a chce vyrazit na pouť č. 2.
Kam tentokrát? „Míst je víc. Buď dolů do Afriky, nebo zpět do Jižní Ameriky. Jen ji projet středem.“
Všechno tohle jsou pro Abrahama postupné kroky, jak nabrat zkušenosti k motocyklovému putování, které už roky nosí v hlavě. „Až budu mít čas a peníze, chtěl bych jet na motorce přes Istanbul až do Pekingu. Chtěl bych jet přes Kazachstán, Kyrgyzstán, Rusko až do Číny. Ale ne po hlavních cestách, ale přes hory a polňačky. Je to můj sen, i když nebezpečný.“
