Na začátku mu říkali: "Jsi blázen, to nezvládneš!" V neděli všem dokázal opak. Poslední etapu své mise zakončil v Barceloně u olympijského stadionu her v roce 1992, po boku s ním klusali fanoušci, vysloužil si i doprovod policie.
"Některé momenty samoty a nudy byly opravdu náročné," svěřil se pak pro deník AS.
Ricardo Abad
Podobně šílených kousků má za sebou ve své patnáctileté kariéře víc: před pěti lety uběhl za 24 hodin vzdálenost 184 kilometrů, v roce 2008 za 14 dnů zase vzdálenost 1 220 kilometrů mezi městy Tarifa a San Sebastian.
Jednačtyřicetiletý ultramaratonec na svoji odyseu vyrazil 1. října 2010. Od té doby uběhl 21 097,5 kilometru, štreku jako z Paříže do Pekingu. Tam a zpět! Běžel o samotě, cestou se zapojil i do oficiálních maratonů, prošoupal 25 párů bot a proťal 50 metropolí jednotlivých španělských krajů.
Nezastavil, když měl náběh na nemoc, nezastavil, ani když se dozvěděl o smrti svého otce.
Nejlepší čas, jakého na trati dlouhé přes 42 kilometrů dosáhl, byl 2:57 hodiny. Nejhorší přesně o čtyři hodiny pomalejší právě v den, kdy bojoval s bacily. Poslední z pěti set maratonů zvládl za 4 hodiny. "Fyzicky se cítím dobře," vyprávěl v cíli.
Svým "mimozemským" kouskem se Abad zapsal do Guinessovy knihy rekordů a vymazal tak předchozí rekord Belgičana Stefana Engela, který zvládl 366 maratonů za stejný počet dnů.
Když se běžecký blázen v pondělí probudil, věděl, že tentokrát už si maratonky nazouvat nemusí. "To ale bude trvat jen pár dní," ujistil. "Já potřebuju běh k tomu, abych byl šťastný."
Možná proto už si naplánoval, že svoji výzvu zdvojnásobí. Při dalším pokusu byl rád proběhl pět kontinentů. "Mám dost sil na to, abych zvládl i tu tisícovku," pronesl. "Můj recept na výdrž? Odolná hlava a myšlenky na příjemné věci v těžkých chvílích."
