"Bylo to bezvadné. Měly jsme obrovskou popularitu, nabídky k sňatkům. Vyhrávaly jsme. Je fakt, že tenkrát nešlo o zlato, to bylo jasné. Ale i stříbro znamenalo hodně," říká Hana Doušová. "Se Sovětkami jsme měly rovnocenný poločas, ale ony přesto vyhrály o dvacet bodů."
Československým basketbalistkám získaly popularitu jejich vystupování i hra. "Dneska se ženský basketbal silně srovnává s mužským, je daleko náročnější. Tehdy byl spíš na pohled. Technika, překvapivé přihrávky, nic moc silového."
Jak se chovat jim radil emigrant z roku 1948. Být svá, mluvit s novináři. "Podával nás v sympatickém světle. Dělal nám image."
Skupinu odehrály basketbalistky v horkém Recife. "Bylo tam vedro a hlavně vlhko. Na pokoji byla hlučná klimatizace, takže to znamenalo buď horko a klid, nebo chládek a nespat," vzpomíná Doušová, jež tehdy reprezentovala s příjmením Jarošová.
Boty pro dvojčata
V Recife basketbalistky našly své "maskoty", dva malé chlapce. Ti u moře převáděli hráčky přes korálové útesy. "Byli skoro opuštění. Chodili se s námi stravovat, matka je téměř nehledala. Trička jim držely jen nitky, chodili bosi. Koupily jsme jim bílá trička, červené trenky a kecky."
Eva Petrovičová si jednoho z chlapců chtěla dokonce odvézt. "Máma by jí ho bývala dala, protože by se u nás měl určitě dobře."
Když Doušové tehdy při zápase soupeřka roztrhla tvář, spěchala s lékařem do nemocnice na šití. Ještě před cílem se však otočili. "Jak jsme se blížili, válely se tam obvazy.A čím blíž, tím byl bordel větší. Bála jsem se, abych něco nechytla."
Basketbalistky hrály v hale, jež byla pouze zastřešená. Oblouky profukoval vítr. "Musely jsme si dávat pozor, kam fouká. Když míč spadl na zem, tak se kutálel. Ale nevadilo nám to."
Na fotkách jsou vidět špendlíkové hlavičky tisíců diváků. Basketbal táhnul. "Lidé se nás ptali, odkud jsme přijely. Je fakt, že měli mapy, na kterých jsme byli přifaření k Rusku. Naštěstí tam bylo Poldi Kladno. To když jsme řekly, tak už věděli."
Zatímco Čechoslovačky se těšily obrovské přízni diváků, na Sovětky diváci pískali. "A na Semjonovovou dokonce házeli rajčata."
Ztracené ve městě
Sovětka s oficiální výškou 212 centimetrů si vytrpěla.
"Chudák se nikam nevešla. Myslím, že byla ještě větší. Když stála vedle mého muže, který těch 212 má, byla ještě o čelo vyšší. Jednou strhla v hotelu výtah. Zastavil se. Asi to byla náhoda. Podruhé se práskla do hlavy, když z něj vystupovala. Musela toho mít plné zuby, na každém kroku za ní někdo lezl."
Také Doušová někdy považovala přízeň za nepříjemnou. Fanoušci poznávali hráčky na kávě i v obrovském Sao Paulu, kde se hrála finálová skupina. "V centru jsou čtyřnebo šestiproudové dálnice. Mezi těmi obrovskými baráky si člověk připadá ztracený. Když jsme měly volný den, jely jsme do Santosu. Tam byla nádherná příroda."
Doušová patří do slavné rodiny. S manželem Zdeňkem jsou oba basketbaloví olympionici. Sedávali v hledišti basketbalové Sparty, kde hráli synové David a Daniel. Ti jsou po pádu klubu pryč. "Tak asi budu chodit na ženský."
Těm dvanácti, co letí do Sao Paula, by přála zlato. "Ale Američanky jsou opravdu dobré. O druhé třetí místo bude tlačenice," předpovídá.
